Dáďa Kmínková

Dagmar Kmínková, narozena roku 1928, česká herečka. Byla dcerou režiséra Oldřicha Kmínka (1892-1948) a jeho manželky, scénáristky Jarmily Kmínkové. Její herecká kariéra začala již v útlém dětství, kdy se objevila v otcových filmech. Dětská filmová kariéra Dagmar, přezdívaná Dáďa nebo Dáša, debutovala před kamerou ve čtyřech letech v melodramatu Zlaté ptáče (1932), kde ztvárnila roli dcerky Haničky. V tomto filmu hrála dcerku Haničku, o kterou se po smrti matky stará její otec Petr (Otomar Korbelář), zaměstnaný v hutích. O Haničku pečuje nevlídná a zlá sousedka, dokud si nešťastného dítěte nevšimne tanečnice Ella (Ela Šárková). Následně se objevila v pohádkách Perníková chaloupka (1933) a Sněhurka a sedm trpaslíků (1933), které rovněž režíroval její otec. V Perníkově chaloupce hrála po boku Františka Kotala, Jana W. Speergera a Marie Holanové, zatímco ve Sněhurce a sedmi trpaslících účinkovala s Helenou Kubalíkovou, Elou Šárkovou, Františkem Bublou a Antonínem Fričem. Tyto filmy, ač technicky nedokonalé, představují zajímavou kapitolu v historii české kinematografie. Divadelní kariéra Teprve po druhé světové válce začala Dagmar Kmínková hrát divadlo. Její první divadelní štací bylo Divadlo města Žižkova (1947-1949). V padesátých letech vystřídala několik angažmá mimo Prahu, hrála například v Mladé Boleslavi, Plzni nebo Hradci Králové. Do hlavního města se vrátila v rámci působení ve Vinohradském divadle (tehdy pod názvem Ústřední divadlo československé armády), později působila ve Vesnickém divadle nebo Divadle Spejbla a Hurvínka. Návrat k filmu V poválečném období se Dagmar Kmínková znovu objevovala ve filmu, byť v nevelkých rolích. Zahrála si například v komediích Červená ještěrka (1948) nebo Slovo dělá ženu (1952). Červená ještěrka byla komedie zasazená do roku 1928, která zachycovala poklidný život městečka Pěnice, jež rozvířila divadelní společnost s krásnou hostující herečkou Evou Gazdovou. Příběh se točí kolem profesora gymnázia Bláhy, který se v honbě za červenou ještěrkou zraní a v bezvědomí leží na samotě u Šantrůčků. Ve filmu Slovo dělá ženu z roku 1952 se objevila po boku Oldřicha Nového a Jiřiny Steimarové v české veselohře o sporech mezi tehdejšími muži a ženami, jejíž osou byl příběh novátora Zacha a elektromechaničky Jarmily Svátkové. Poslední filmové role Na přelomu 50. a 60. let odehrála Dagmar Kmínková své poslední filmové role. Jako písařka se objevila v komedii Konec jasnovidce (1957), maminku jednoho z dětských hrdinů hrála ve filmu Deštivý den (1962), naposledy stála před kamerou v rámci povídkového filmu Místo v houfu (1964). V Konci jasnovidce, kde hrál hlavní roli Miloš Kopecký, se vyprávěl příběh soukromého jasnovidce Mathiase Sciboliniho, který řádně a k plné spokojenosti klientů vykonává své povolání. Když pak dojde k začlenění jasnovidců do komunálního podniku, věští dál pod svým občanským jménem Matěj Šibolín. Rozbují se administrativa, věštecké služby jsou lajdácké a spokojenost klientů klesá. V Deštivém dni se objevil příběh Jany Černé, která jako každý všední den vypravuje své děti do školy. Pak spolu utíkají deštivým ránem na tramvaj. Listonoška jí stačí předat telegram od manžela, který se večer vrátí po čtyřech týdnech ze služební cesty. Děti vystoupí u školy a Jana pokračuje na polikliniku, kde je zdravotní sestrou na dětském oddělení. Čeká ji spousta práce. Dopoledne očkování mnoha pozvaných dětí a odpoledne návštěvy v rodinách. Jana je nervózní při představě, jak všechno stihne - po práci musí ještě nakoupit a dojít do čistírny. V povídkovém filmu Místo v houfu se objevila v segmentu "Jak se kalí ocel" po boku herců jako Vlastimil Hašek, Eva Lecchiová, Alois Dvorský, Viktor Očásek, František Nechyba a Věra Kalendová. Pozdější kariéra Druhou polovinu 60. let strávila Kmínková v Československé televizi, kde se jako asistentka režie podílela na vzniku televizních inscenací. Od roku 1970 pak působila pod hlavičkou Pražského kulturního střediska. Dagmar Kmínková patří mezi zajímavé osobnosti české kinematografie, jejíž kariéra začala již v dětství a pokračovala přes divadelní prkna až k televizní tvorbě. Přestože většinou hrála menší role, její filmografie zahrnuje snímky z různých období české kinematografie a její jméno je spojeno s počátky českého zvukového filmu.