Helena Bártlová

Helena Bártlová, narozena 25. května 1926, zemřela 22. října 2019 v Praze, byla česká herečka, která se zapsala do historie české kinematografie především svými rolemi ve filmech ze 40. až 90. let 20. století. Filmová kariéra Helena Bártlová zahájila svou hereckou dráhu v poválečném období, kdy se česká kinematografie znovu rozvíjela po druhé světové válce. Její první významnou rolí byla účast ve filmu Nikola Šuhaj (1947) režiséra Miroslava Josefa Krňanského. Tento film, natočený podle slavného románu Ivana Olbrachta, vypráví příběh karpatského zbojníka, který se odehrává krátce po první světové válce na chudé Podkarpatské Rusi. Český film režiséra J. M. Krňanského byl natočen podle slavného románu Ivana Olbrachta o karpatském zbojníkovi. Přepis Olbrachtova románu dodržuje jednotlivé dějové momenty, přibližuje střet policie s loupežníkem Nikolou Šuhajem, odehrávající se krátce po první světové válce na zaostalé a chudobné Podkarpatské Rusi. Přesto nepostihl ani baladické ladění, ani sociální podtexty tragických událostí, když se ponejvíce přiklonil k tklivému milostnému melodramatu, vyprávěnému dost těžkopádně. V tomto filmu se Helena Bártlová objevila po boku známých herců jako byli Gustav Nezval, Jiří Plachý st., Saša Rašilov st. a další. Po dlouhé odmlce se Helena Bártlová vrátila na filmové plátno až v 80. letech, kdy se objevila v povídkovém filmu Figurky ze šmantů (1987). Tento film byl společným debutem tří režisérů - Martina Faltýna, Jana Kubišty a Radovana Urbana. Literární předloha Františka Stavinohy Figurky ze šmantů určila místo děje – Kladno a jeho doly. Ve Faltýnově příběhu nazvaném Úraz se mladík Ondřej (Ondřej Vetchý), který se nedostal na žurnalistickou fakultu, seznamuje s radostmi i strastmi práce na šachtě. V Příběhu ohnivé Toničky režisér Jan Kubišta vypráví příběh dělnice pracující u výklopníku (Zuzana Bydžovská), která otěhotní s amorálním horníkem Placákem. Návraty režiséra Radovana Urbana pak přibližují osudy hlavního inženýra Tomance (Eduard Cupák), který bilancuje dosavadní život u příležitosti svých padesátin. Provázanost vyprávění zvýrazňuje nápad, že aktéři procházejí všemi příběhy. Film byl typickou dobovou zakázkou a představoval tři povídky z hornického prostředí - komediální, sociální a dramatickou. Vrchol kariéry Posledním významným filmem v kariéře Heleny Bártlové byl Něžný barbar (1989) režiséra Petra Kolihy. Tento film byl inspirován vzpomínkovým textem z Libně padesátých let, který Bohumil Hrabal vydal v roce 1973. Scenáristou filmu se stal Václav Nývlt, který patřil k nejvýznamnějším hrabalovským adaptátorům. V automatu Svět a v domě na libeňské periferii Na hrázi věčnosti vedou výtvarník, Doktor (přezdívka Bohumila Hrabala) a filosof Egon Bondy (vlastním jménem Zbyněk Fišer) svérázné diskuse o pravé podstatě umění. Vladimír pracuje v ČKD, kde si našel lásku, svačinářku Terezu, i výstavní síň pro svá svébytná, nepochopená díla realizovaná v duchu explosionalismu. Když výtvarníka opustí Tereza, kterou už nebaví život v chudobě, tragicky končí svůj život. Zůstává však ve vzpomínkách svých přátel… Nývlt s Kolihou se nepokoušeli najít adekvátní filmové vyjádření Hrabalova hospodsky divokého, „nezfilmovatelného" textu. Spokojili se s klasickým, lehce poetizovaným stylem, v jehož rámci nechávají dostatečný prostor trojici extravagantních protagonistů i figurkám, které lemují jejich život. Koliha vsadil především na trojici hlavních představitelů: Vladimíra si zahrál Bolek Polívka, Egona Arnošt Goldflam a Doktora dvorní adaptátor hrabalovských děl Jiří Menzel. Helena Bártlová v tomto filmu ztvárnila jednu z vedlejších rolí, které dotvářely autentickou atmosféru libeňské periferie 50. let. Odkaz Helena Bártlová patřila k herečkám, které se sice neobjevovaly v hlavních rolích, ale svými menšími rolemi přispívaly k autenticitě českých filmů. Její herecká kariéra se rozprostřela přes několik desetiletí, od poválečného období až po konec komunistického režimu. Helena Bártlová se narodila 25. května 1926 a zemřela 22. října 2019 v Praze. Byla známá především díky filmům Nikola Šuhaj (1947), Něžný barbar (1990) a Figurky ze šmantů (1987). Přestože její filmografie nebyla rozsáhlá, podílela se na významných dílech české kinematografie, která dodnes patří do zlatého fondu českého filmu.