Emil Iserle

Emil Iserle, narozen 9. března 1901 v Praze, zemřel 5. února 1975 v Praze, byl český herec a právník. Emil Iserle vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde získal titul JUDr. a stal se právníkem. Právnickému povolání se věnoval po celý svůj život až do odchodu na odpočinek, působil na různých místech a v různých dobách, mimo jiné i jako soudce a ministerský rada. Jeho filmová kariéra začala až v důchodovém věku, kdy ho jako penzistu objevil začínající režisér Jiří Menzel, který hledal pro svůj film dva starší pány . Tímto náhodným setkáním se Emil Iserle dostal k filmovému herectví, které se stalo jeho druhou profesí v posledním desetiletí jeho života. Svou filmovou kariéru zahájil v roce 1965 rolí strýce v povídkovém filmu Perličky na dně, konkrétně v části Smrt pana Baltazara, kterou režíroval Jiří Menzel. Tento film byl adaptací povídek Bohumila Hrabala a stal se významným manifestem československé nové vlny. Perličky na dně byly natočeny v barrandovském studiu v roce 1965 a premiéru v kinech měly 7. ledna 1966. Film je adaptací pěti povídek Bohumila Hrabala ze sbírky Perlička na dně, které zfilmovali režiséři Jiří Menzel, Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová a Jaromil Jireš. Následně se Emil Iserle objevil v oscarovém filmu Ostře sledované vlaky (1966), opět pod režijním vedením Jiřího Menzela. Tento film byl natočen podle stejnojmenné novely Bohumila Hrabala a odehrává se v období protektorátu. Předlohou se stala skutečná událost, a to výbuch německého muničního vlaku, odpáleného časovým spínačem podskupinou partyzánské skupiny Podřipsko z Lysé nad Labem 2. března 1945 nedaleko železniční stanice Stratov. Ostře sledované vlaky byly prvním celovečerním filmem režiséra Jiřího Menzela a vznikly v roce 1966. Film ve své době vzbudil mimořádnou pozornost doma i v zahraničí, hlavně pro něžný i drsný humor, který prostupoval příběh o nelehkém dospívání mladého železničáře, i pro neobvyklý pohled na válečné dění. Snímek získal mnoho domácích i mezinárodních cen, mezi nimi i druhého Oscara pro československou kinematografii. V následujících letech se Emil Iserle objevil v několika dalších významných českých filmech. V roce 1967 hrál ve filmu Jak se zbavit Helenky a ve snímku Muž, který stoupl v ceně. V roce 1968 se objevil v hudební komedii Zločin v šantánu, kterou režíroval opět Jiří Menzel. Jeho filmografie pokračovala rolí penzisty v surrealistickém dramatu Případ pro začínajícího kata (1970) režiséra Pavla Juráčka. V roce 1971 se objevil ve filmu Tajemství velikého vypravěče a v roce 1972 ve snímku Návraty. Případ pro začínajícího kata, ve kterém Emil Iserle účinkoval, je originální směsí absurdity, černého humoru, symbolů, satiry, ironie a grotesknosti. Film vypráví příběh Lemuela Gullivera, který se dostane do tajemného kraje Balnibarbi, jehož hlavní město Laputa se odedávna vznáší ve vzduchu, aniž by to Balnibarbané věděli. Gulliver se do Laputy dostane dlouhým komínem a vrací se do Balnibarbi zvěstovat všem pravdu. Jeho odhalení však bere lidem ideály. Tento film narazil po svém uvedení na nepochopení normalizátorů a skončil v trezoru. Emil Iserle patří mezi ty osobnosti českého filmu, které se k herectví dostaly až v pozdním věku, přesto však zanechal nesmazatelnou stopu v československé kinematografii 60. a počátku 70. let. Jeho herecký projev byl přirozený a autentický, což odpovídalo požadavkům filmové nové vlny. Zemřel 5. února 1975 v Praze ve věku nedožitých 74 let.