Eva Matoušková

Eva Matoušková, 7. dubna 1921, Praha, herečka Eva Matoušková se narodila 7. dubna 1921 v Praze (některé zdroje uvádějí jako místo narození Jaroměř). Již od dětství projevovala umělecké sklony, když navštěvovala baletní školu Marty Aubrechtové, s níž vystupovala na řadě pražských scén. Postupně ji však více zaujalo herectví, kterému se nejprve věnovala jako ochotnice. Ke konci 30. let, konkrétně v roce 1939, absolvovala pražskou Státní konzervatoř. Divadelní kariéra Po ukončení konzervatoře Eva Matoušková prošla v krátkém sledu několika divadelními scénami. Nejprve působila ve Východočeské činohře v Pardubicích (1939–1940), následně v plzeňském Městském divadle (1940–1941). Nakonec zakotvila v rodné Praze, kde hrála v holešovickém Lidovém divadle v Uranii (1941–1945). Během studií také hostovala a statovala na scéně pražského Národního divadla (1938). Přestože měla talent a předpoklady pro hlavní dívčí role, často stála ve stínu velkých a slavných činoherních osobností souborů, v nichž působila, a pro charakterní příležitosti dostávala pouze menší úkoly. Její něžný zjev, křehká tvář a postava, smutné oči, husté vlasy a výrazné vysoké čelo ji přímo předurčovaly pro postavy mladých křehkých a lyrických naivních milovnic a jemných hrdinek. Z divadelních inscenací, v nichž se mladá Matoušková objevila, stojí za zmínku například Zimní pohádka Williama Shakespeara, Hedda Gablerová v dramatu Henrika Ibsena, komedie Nic mi neslibuj nebo Götzova dramatizace Malostranské humoresky podle Jana Nerudy v režii Antonína Klimeše. Ztvárnila také Zjev přítelkyně Emy Bovaryové (kterou hrála Olga Scheinpflugová) v dramatizaci románu Gustava Flauberta Paní Bovaryová v překladu a úpravě Františka Götze a za režijního vedení významného Jiřího Frejky, dále Uvaděče v dramatu Falkenštejn Jaroslava Hilberta režírovaném opět Jiřím Frejkou či Ženu z Šibravy v Dietlově Nepokojné hody svaté Kateřiny režiséra Miroslava Zédy. Filmová kariéra Na filmovém plátně Eva Matoušková debutovala ještě jako studentka. Svůj první filmovací rok se předvedla ve významné postavě adoptované dcery manželů Urbanových (Jaroslav Marvan a Ella Nollová) Haničky ve Špelinově melodramatu Umlčené rty (1938). V tomto filmu ztvárnila jednu z hlavních rolí po boku Jaroslava Marvana jako varhaníka Urbana, Elly Nollové jako varhaníkovy ženy, Jiřího Steimara jako ředitele Douchy a Jiřiny Sedláčkové jako Vlasty. Film režíroval Karel Špelina. V tomto snímku také zpívala, konkrétně píseň s hudbou Dola Daubera a textem Jana Kaplana. Rok 1939 byl pro Matouškovou filmově nejplodnější, kdy sehrála naráz dvě filmové role. V následujících dvou letech se pak uvedla každoročně jen jednou. V komedii Zdeňka Giny Hašlera Prosím, pane profesore! (1940) ztvárnila dceru manželů Hladíkových, které hráli Theodor Pištěk a Ella Nollová, a sestru mladého Hladíka v podání Vladimíra Salače. V tomto melodramatickém příběhu ze středoškolského prostředí hrála konkrétně dceru profesora Hladíka. V roce 1939 se objevila ve filmu Paní Morálka kráčí městem režiséra Čeňka Šlégla, kde ztvárnila postavu Jany, chovanky polepšovny. V tomto snímku hrála po boku Růženy Šlemrové (v roli Štěpánkové alias paní Morálky), Marie Glázrové (Lilka Stránská) a Jaroslava Marvana (profesor Vladimír Černý). Příběh se odehrává v maloměstském prostředí, kde paní radová Štěpánková umístí do staromládenecké domácnosti profesora Černého jako služku chovanku polepšovny. Maloměstská společnost profesora začne podezřívat z přílišné náklonnosti k této nové služebné. Časem se ukáže, že je to jeho dcera. Svou poslední filmovou roli Eva Matoušková ztvárnila v dramatu Pražský flamendr (1941) režiséra Karla Špeliny, natočeném podle stejnojmenné divadelní hry Josefa Kajetána Tyla. Hrála titulní dceru bytné Veroniky Vejvodové, Apolenku zvanou Lenka, po boku mladého a debutujícího Františka Hanuse v titulní roli malíře Jana Sýkory. Ve svém prvním i posledním snímku, které shodou okolností režíroval stejný režisér – Karel Špelina, také zpívala (písně Hvězdu svou jedinou v dáli mám, Srdce je lásky chrám, Píseň loučení). Film vznikl v době okupace, kdy v Čechách převládala obava a strach vyvolaný nástupem Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora, a měl posílit především národní sebevědomí. Příběh nenapravitelného flamendrovského synáčka přinesl několik pozoruhodných lidských osudů, v jejichž blízkosti bylo možné odhalit touhu po svobodě a nespoutaném, veselém životě. Pro režiséra, scénáristu a producenta Karla Špelinu potom Pražský flamendr znamenal definitivní epilog jeho bohatého uměleckého působení v českém filmu, v oboru, kterému zasvětil celý svůj život. Osobní život a závěr kariéry Po provdání se Eva Matoušková vzdala herecké kariéry a věnovala se definitivně rodině a soukromému životu. Podle vzpomínek herečky a zpěvačky Zdenky Sulanové (1920–2004), s níž Eva Matoušková studovala, měla herečka zemřít v soukromí a v zapomenutí již na přelomu 60. a 70. let. Podle jiných zdrojů zemřela v roce 1970 v Praze. I přes velmi nízký počet pěti filmových rolí patří Eva Matoušková mezi právoplatné filmové herečky a samozřejmě i mezi divadelní umělkyně první poloviny 20. století. Zajímavostí je, že Eva Matoušková byla omylem pokládána za sestru herečky Lídy Matouškové (1915–2009), která však měla pouze bratra. Její rodné jméno bylo Eva Marie Kalistová, přičemž Eva Matoušková bylo její přijaté jméno.