František Havel

František Havel, narozen 3. září 1877 v Praze, Rakousko-Uhersko, zemřel 27. prosince 1964 v Praze, Československo, byl český herec, rozhlasový hlasatel a reportér. Původním jménem František Josef Hadraba začínal svou profesní dráhu jako knihkupec, avšak brzy u něj převážila láska k divadlu. Divadelní začátky a cesta k filmu Svou hereckou kariéru zahájil v roce 1902 jako činoherní herec a operetní komik u venkovských a kočovných divadelních společností. Díky svému nepřehlédnutelnému a atraktivnímu zevnějšku se rychle prosadil a v letech 1904-1906 získal stálé angažmá v brněnském Národním divadle. Následně přešel do pražského Městského divadla Královských Vinohrad, kde působil v letech 1907-1919. Právě v tomto období se začal objevovat i ve filmech, což předznamenalo jeho další kariérní směřování. Filmová kariéra V letech 1919-1926 se František Havel věnoval především filmové tvorbě a stal se jednou z výrazných osobností českého němého filmu. K jeho nejvýznamnějším snímkům patří Bogra (1919), kde ztvárnil jednu z hlavních rolí, dále Mnichovo srdce (1921), kde hrál opata, a Čarovné oči (1924, v originále Enchanting Eyes). Mezi další významné filmy z tohoto období patří Manželé paní Mileny (1921), kde ztvárnil malíře Pavla Jošta, a Jindra, hraběnka Ostrovínová (1924), kde hrál továrníka Jarýna. V roce 1925 se objevil v několika snímcích, například jako zedník Antonín Rovenský v Okovech, jako boháč Kučera v krátkém snímku Otec a syn, či jako horal František Beneš v Parnasii. V roce 1926 ztvárnil radu Andrejse v komedii Velbloud uchem jehly a nájemce knížecího velkostatku Sezimu v Říně. Jeho filmografie čítá desítky rolí, v nichž často představoval důstojné otcovské postavy, továrníky či úředníky. Rozhlasová kariéra a pozdější léta V roce 1926 nastoupil František Havel na doporučení A. Dobrovolného jako druhý hlasatel Radiojournalu, čímž zahájil svou významnou rozhlasovou kariéru. Až do roku 1941 působil nejen jako hlasatel, ale také jako reportér a v posledních dvou letech jako programový inspektor. Proslul svou dokonalou dikcí a čistou češtinou. Kolem roku 1930 se v anketě britského rozhlasového časopisu umístil jako čtvrtý nejlepší hlasatel v Evropě, přestože nikdy nehlásil v jiném jazyce než česky. Jako reportér se podílel na přenosech významných událostí, včetně legionářských slavností v Praze (1928), sokolských slavností v Bělehradě (1930) či pohřbu T. G. Masaryka v roce 1937. V rozhlase se uplatnil také jako recitátor umělecké četby a účinkující v rozhlasových hrách. Po dlouhé odmlce ve filmové tvorbě se naposledy objevil před kamerou v povídce Podvodníci z filmu Perličky na dně (1965), kde ztvárnil roli starého pacienta, bývalého novináře. Bohužel svůj poslední film již neviděl, zemřel více než rok před premiérou a krátce po natáčení.