Jarmila Svatá

Jarmila Svatá, 23. září 1903, Kolín – 29. dubna 1964, Praha, česká herečka, spisovatelka a scenáristka. Počátky kariéry a divadelní tvorba Jarmila Svatá se narodila v Kolíně do rodiny poštovního úředníka Michala Svatého. Po absolvování dvouleté obchodní akademie v Kolíně v roce 1921 pracovala krátce jako bankovní úřednice. Už od dětství toužila stát se herečkou a začínala v ochotnickém souboru Klub mladých v Kolíně. V roce 1923 přišla do Prahy, kde se učila zpěvu, ale svou výraznou osobností, zjevem a originalitou upoutala K. H. Hilara, jenž ji ihned angažoval do souboru elévů pražského Národního divadla (6. června 1924 – 14. prosince 1926). Prostřednictvím svého bratrance Karla Teiga se sblížila se členy umělecké avantgardy kolem Devětsilu, mj. s režiséry Emilem Františkem Burianem, Jiřím Frejkou a Jindřichem Honzlem. Hrála v jejich experimentálních inscenacích (převážně v Divadle na Slupi, malostranské Umělecké besedě a v původním Osvobozeném divadle), později působila v Divadle Vlasty Buriana. Svou temperamentní ženskost dokázala přetvořit například v inscenacích „Rozkošná příhoda" (Herma), „Jan Žižka" (Panna brněnská), „Madame Sans – Gene" (Císařovna Marie Louisa), „Gero" (Děvče), „Boxerský zápas" (Tanečnice), „Cyrano z Bergeracu" (Páže), „Klárina" (Lea), „Nezralé ovoce" (Françoise), „Mluvící opice" (Artistka), „Huon z Bordeaux" (Siréna), „Vojnarka" (Marjánka) i „Ze života hmyzu" (Jepice a Brouk). Filmová kariéra V době své herecké dráhy se objevila též v několika malých filmových epizodkách na začátku zvukové éry 30. let. Byla hostem u Wolfa Maxmiliána Lamingera svobodného pána z Albenreuthu, zvaný Lomikar (Theodor Pištěk) v Jiráskově dramatu Psohlavci (1931) v režii Svatopluka Innemanna, Kubrovou (byl jím Jindřich Plachta) rozvedenou ženou v dalším Innemannově filmu Sňatková kancelář (1932) a družičkou na svatbě v Lamačově Funebrákovi (1932) s Vlastou Burianem. O třináct let později se ještě naposledy objevila na plátně jako žena na veselici v komedii Václava Kršky Řeka čaruje (1945). Ještě s Václavem Wassermanem Jarmila Svatá napsala scénář ke snímku Václava Kubáska Mořská panna (1939) podle stejnojmenné divadelní hry Josefa Štolby. V letech 1949–1951 jako scenáristka spolupracovala s pražským Československým rozhlasem a taktéž s Československým státním filmem. Literární tvorba V roce 1932 se provdala za tajemníka Svazu průmyslníků a daňového poradce Josefa Fukse, dále používala jméno Jarmila Fuksová či Jarmila Svatá – Fuksová, zanechala herectví, věnovala se hlavně práci spisovatelky a ve své nové domácnosti vedla literární a umělecký salón, kde se scházeli přední činovníci v kultuře (např. Eduard Kohout, Karel Konrád, Josef Träger, Olga Srbová, Vlasta Petrovičová a další). Jako autorka reportáží, dramat, próz a románů byla ovlivněná avantgardou 20. let, poetickou oslavou radosti a fantazie, kritickým a groteskním viděním tehdejší lidské společnosti. Typický pro ni byl i lidový humor, situační komika, fantazie, smysl pro český jazyk, ironii, sarkasmus a intelektuální parodii. Zpočátku přispívala svými krátkými črty, fejetony, povídkami a glosy do řady časopisů a novin (do roku 1945 například „A – Zet", „Ahoj", „Zdroj", „Rudé právo", „České slovo", „Tribuna", „Trn", „Lidové noviny", „Domov a svět", „Národní osvobození", „Radiojournal", „Telegraf" nebo „Letem světem" a po roce 1945 v „Novém životě" či „Zlatém máji"). V periodikách začala otiskovat své první prozaické práce („Z deníku mladé dívky"). Významná díla a pozdější život Knižně ve 30.–60. letech vydala romány „Andělčina kariéra" (1932), „V zajetí domova" (1936), „Sedm kamarádů slečny Vivian" (1938), „Pět dnů" (1959), grotesku „Petr zbláznil město" (1944, 1946), reportáž z Mauthausenu „Milenci SS smrti" (1945), divadelní hru „Nenapravitelní" (1946) apod. Během druhé světové války napsala román Petr zbláznil město (1944), který se stal ihned jejím předním dílem, a podle něho vypracovala roku 1946 filmový scénář. V roce 1963 je její nejznámější kniha přeložena do ruštiny a následně v Rusku vydána. Od 50. let psala hlavně povídky a pohádky pro děti „Blaník, hora tajemná" (1956), „To byl jeden rok" (1957), „Dvanáct pohádek" (1958), „O náprstku, nůžkách a Drobňouskovi" (1963). Po roce 1948 se vrhla do veřejného života pořádáním přednášek, besed atd., což jí přineslo totální vyčerpání. Krátce po návratu z léčení Jarmila Svatá zemřela (zřejmě dobrovolně) 29. dubna 1964 v Praze.