Jaroslav Novotný

Jaroslav Novotný (26. ledna 1910, Praha – 20. února 1986) byl český divadelní a televizní režisér. Narodil se jako syn hudebního skladatele Jaroslava Novotného (1886–1918), který padl v Československých legiích v Rusku. O jeho otci později napsal spisovatel František Langer povídku s názvem "Muzikant Novotný", která byla poprvé publikována v roce 1920 v souboru legionářských próz Železný vlk. Divadelní kariéra Jaroslav Novotný začínal svou profesní dráhu v divadle v Kladně. Na počátku 40. let působil ve Východočeském divadle v Pardubicích, kam nastoupil za ředitele Karla Jičínského. Během svého působení v Pardubicích sklidil úspěch především moderním pojetím režie hry Lope de Vegy Sedlák svým pánem (1942/43) a zejména režií Sofoklovy Antigony (1941/42), která byla ve své době mimořádným počinem. Inscenace hry tematizující zpupnost politické moci, která boří odvěký řád, musela v době nacistické okupace zákonitě vyznívat jako jasná alegorie nacistické hrůzovlády. Po skončení 2. světové války působil v Liberci, kde 1. srpna 1945 pomáhal zakládat Zemské oblastní divadlo a zformoval pod svým vedením činoherní soubor. V roce 1946 se stal ředitelem tohoto divadla. První sezona byla zahájena 15. září 1945 Jiráskovým Gerem, programově demonstrujícím českou orientaci souboru. Následně prošel několika dalšími divadly – působil v Brně, Hradci Králové a Plzni. V roce 1962 nastoupil podruhé do angažmá Východočeského divadla v Pardubicích, tentokrát do funkce uměleckého šéfa, v níž ho po dvou letech vystřídal režisér Richard Mihula. Z této doby jsou významné jeho režie Shakespearova Snu noci svatojánské (1963), Klicperova Lháře a jeho rodu (1963), Hvězdy zvané Pelyněk (1964) a především kritikou vysoce ceněná inscenace Topolova Konce masopustu (1963), na níž se režijně podílela i čerstvě přijatá absolventka režie Helena Glancová. Televizní tvorba Od roku 1955 souběžně pracoval v pražském literárně dramatickém vysílání Československé televize. Později působil jako režisér cyklu přenosů divadelních představení Zveme vás do divadla, v rámci něhož natočil i první barevnou televizní inscenaci – Dalskabáty, hříšná ves. Mezi jeho nejvýznamnější televizní díla patří film Milujeme (1952), který je považován za jeho první významnou televizní práci. Dále režíroval televizní inscenaci Zná Kasmír kasmírské sátky? (1961) a Bidýlko (1967). Tyto tři snímky jsou považovány za jeho nejznámější díla. Vrcholem jeho televizní tvorby byla inscenace Svědkové obžaloby (1974), kterou režíroval společně s Pavlem Hášou. Jednalo se o fiktivní záznam budoucího soudu nad generálem Pinochetem, natočený pouhý rok po převratu v Chile. Inscenace přináší koláž autentických záběrů ze státního převratu kombinovanou s výpověďmi svědků a obžalovaných. Reportážní formou se režisérům podařilo stvořit iluzi záznamu fiktivního soudního procesu, přičemž na lavici obžalovaných posadili generála Pinocheta a další představitele chilské junty a proti nim jako žalobci stanuli zatím pronásledovaní lidé. Za tuto inscenaci získali v roce 1975 ocenění Stříbrná nymfa na Mezinárodním televizním festivalu v Monte Carlu. Režijní styl a odkaz Jaroslav Novotný byl známý svým osobitým přístupem k hercům. Jak vzpomíná jeho syn Petr Novotný (rovněž režisér): "Táta měl jako režisér velký dar – rozumět si s herci. Vedl je spíš jako kolega nebo kamarád, který dává dobré rady a konzultuje s nimi jejich problémy." Tento přístup mu získal respekt mezi herci, s nimiž spolupracoval. Jaroslav Novotný patří k významným osobnostem české divadelní a televizní režie druhé poloviny 20. století. Jeho práce v oblasti televizních inscenací přispěla k rozvoji tohoto žánru v Československu. Zemřel 20. února 1986 ve věku 76 let. Jeho syn Petr Novotný o něm říkal, že byl "mužem Halleyovy komety" – narodil se s jejím průletem v roce 1910 a vždy říkal: "Narodil jsem se s Halleyovou kometou a až přiletí znovu, už tu nebudu."