Rudolf Bachlet

Rudolf Bachlet (8. prosince 1895, Švošov u Ružomberoku – 27. listopadu 1974, Bratislava) byl významný slovenský charakterní herec, jehož herecká kariéra zahrnovala divadlo, film, rozhlas, televizi i dabing. Raná léta a vzdělání Rudolf Bachlet studoval na gymnáziu a průmyslové škole. Před svou hereckou kariérou pracoval jako strojník v ružomberských papírnách a později v továrně na parní stroje Danubius v Budapešti. Souběžně s tímto zaměstnáním se věnoval i umělecké činnosti. Herecká kariéra Bachlet patřil mezi první slovenské umělce, kteří se prosadili v oblasti realistického herectví. Vynikal v kreacích domácího i světového moderního a klasického repertoáru. Jeho herecký projev byl charakteristický využíváním všech složek herectví – práce s tělem, mimika, charisma, gesta a především výrazný hlasový projev. Dobová kritika jeho herectví charakterizovala slovy: „…Bodrému drotáru dal Rudolf Bachlet potřebnou pokoru i hrdost, třebaže všecko vyhrává jen i posunem pravé ruky, roztomilou, svěží mimikou…" (1926). Filmografie Rudolf Bachlet se ve filmu objevil již ve 30. letech, kdy ztvárnil menší role ve snímcích Jánošík (1935) a Milan Rastislav Štefánik (1935). Jeho filmová kariéra se však naplno rozvinula v 50. a 60. letech, kdy se stal jedním z nejvýraznějších charakterních herců slovenské kinematografie. K jeho nejvýznamnějším filmovým rolím patří postavy v snímcích Lazy sa pohly (1952), kde ztvárnil lazníka Miša Koreně, Pole neorané (1953) v roli Krišici, Rodná zem (1954) jako Seniak, Čisté ruky (1956) v roli předsedy družstva Rusinka, Zemianska česť (1957) jako Gábor, V hodine dvanástej (1958) v roli starého Chladoňa a Pán a hvezdár (1959) jako bača. V 60. letech pokračoval v budování své filmografie rolemi ve filmech Na pochode sa vždy nespieva (1960) jako Grešík, Přerušená píseň (1960) v roli uja Mateje, Pokorené rieky (1961) jako Čaniga, Bratia (1961) v roli kněze, Siedmy kontinent (1966) jako vedoucí delegace bělovlasých a Vreckári (1967) v roli kapsáře. Jeho pozdní filmová tvorba zahrnuje role ve filmech Orlie pierko (1971), kde hrál chlapa v krčmě, Človek na moste (1972) jako starý otec mrtvého chlapce, a jeho poslední filmovou rolí byl slepec ve snímku Do zbrane, kuruci! (1974). Televizní a rozhlasová tvorba Kromě filmové tvorby působil Rudolf Bachlet také v rozhlase a v bratislavském studiu Československé televize. Mezi jeho významné televizní role patří gestapák v dramatu Sám voják v poli (1964) Otto Haase a účinkování v Medveďově příběhu Maroško (1968). Osobní život Jeho manželkou byla významná slovenská divadelní a filmová herečka Frída Bachletová (1901–1969). Zajímavostí z jeho života je, že během Slovenského národního povstání (1944) působil jako člen výzvědné skupiny u 4. československé brigády Jegorova a v roce 1945 se mu podařilo přes frontu přejít k Rudé armádě. Rudolf Bachlet zemřel 27. listopadu 1974 v Bratislavě ve věku nedožitých 79 let, dvanáct let po své poslední české filmové kreaci.