Roman Mecnarowski

Roman Mecnarowski, 24. 5. 1930, Ostrava, Československo – 26. 5. 2022, Zlín, Česká republika, herec, divadelní režisér, překladatel a pedagog. Roman Mecnarowski měl sice polský původ, ale narodil se v Ostravě a kromě prvopočátečních hereckých studií strávil celý profesní život na Moravě. Po maturitě začal studovat herectví na Státní vysoké škole herecké (PSWA) v polské Lodži (1950-1952), odkud po dvou letech přešel na brněnskou JAMU, kde absolvoval v roce 1954. Od té doby jej pojilo společné angažmá s manželkou Vlastou, rozenou Bednářovou, a vztah k polské kultuře jej přirozeně provázel celý jeho tvůrčí život. Divadelní kariéra Prvních pět let strávili manželé Mecnarowští spolu v zájezdovém Vesnickém divadle (1954-1959), v letech 1959-1966 pak působili ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, kde Mecnarowski zastával v letech 1961-1963 i post šéfa činohry a začal se věnovat divadelní režii. Významnou stopu zanechal Mecnarowski také ve Slezském divadle v Opavě v letech 1966-1971. V opavském angažmá ztvárnil hlavní role v Čechovově Platonovovi (1966) a Dostojevského Zločinu a trestu (1967). Z dalších známých rolí zmiňme alespoň ty titulní z Molièrova Dona Juana (1969), Shakespearova Othella (1970) a Rostandova Cyrana z Bergeracu (1970). Nechyběly ani komediální role – pamětníci ho můžou pamatovat třeba jako Viktora Champsboisyho v Broukovi v hlavě (1970). Do Městského divadla Zlín (dříve Divadla pracujících v Gottwaldově) nastoupil jako vyzrálý herec v roce 1971. Od počátku patřil k nejvýraznějším hereckým osobnostem zdejšího divadla. Dokázal zazářit v rolích vážných i komediálních, v klasickém i moderním repertoáru. Zvláště vynikalo jeho mistrovské ovládání verše, ne náhodou zářil v rolích Antonia (Antonius a Kleopatra), Petruccia (Zkrocení zlé ženy), Jaga (Othello) nebo v titulní roli Krále Leara. Vynikl také v brechtovské linii Divadla pracujících, v Hajdových inscenacích Muž jako muž a Kavkazský křídový kruh nebo v titulních rolích v hrách Galielo Galilei a Pan Puntila a jeho služebník Matti. Během svého působení v Divadle pracujících Gottwaldov, potažmo Městském divadle Zlín, účinkoval v neuvěřitelných 94 inscenacích. Na jevišti Městského divadla Zlín se naposledy objevil v roli otce Školastyka v Hrátkách s čertem a v inscenaci XIV. Hrabě Gurney v roce 1995. Filmová kariéra Do gottwaldovského, potažmo zlínského angažmá Romana Mecnarowského spadají také jeho první kontakty s filmovou kamerou. V nevelké roli ředitele polského uhelného dolu se objevil v komedii Parta hic (1976), která se částečně točila v Ostravě. Jeho další práce pro film byla vázána na realizace gottwaldovského filmového studia (Chlapi přece nepláčou, 1979; Děti zítřků, 1980), případně točil na Slovensku (Karline manželstvá, 1980; Súdim ťa láskou, 1982), kde na rozdíl od českých filmů byl pověřen většími úlohami. V slovenském psychologicko-kriminálním filmu Kočka (1983) ztvárnil roli kriminalisty. Mihnul se v porevolučním titulu Král kolonád (1990), výraznější příležitost dostal s postavou vikáře v oceněném filmu Zapomenuté světlo (1996). Další činnost Jako divadelní režisér spolupracoval nejen s profesionálními divadly, ale také s poloprofesionálními soubory i mimo Zlín. Po odchodu do penze působil několik let také jako pedagog na zlínské vyšší odborné škole herecké ve Zlíně, kde dokázal několika ročníkům předávat své řemeslné zkušenosti. Uplatnil se také jako překladatel divadelních her z polštiny, mezi nejhranější patří překlady her Slawomira Mrożka Letní den a Na širém moři. V roce 2013 byla Romanu a Vlastě Mecnarowským udělena Aplaus – Cena ředitele za výjimečný celoživotní přínos zlínskému divadlu. Roman Mecnarowski žil se svou manželkou a hereckou partnerkou Vlastou ve Zlíně. Dodnes překládal do češtiny hry polských autorů. Jeho herectví výstižně charakterizoval Zdeněk Srna v recenzi na Hajdovu inscenaci Kainarova Nebožtíka Nasredina: "Roman Mecnarowski, herec, který přistupuje ke každému svému úkolu zvnitřku, jakoby zákony Stanislavského proměňoval v brilantní herectví nad postavou, vynikající zpěvák, neobyčejně pohybově zdatný, jemuž bylo možno psát písně a výstupy 'na tělo'." Milan Lukeš napsal o jeho herecké technice, jak ji uplatnil v inscenaci Kavkazský křídový kruh, tato slova: "Je bezostyšně komediantský v šaržírování epizodních postav, i noblesní v promluvách k publiku, a nikde není akademicky chladný – je to zaujatý, ano, citově zaujatý svědek a demonstrátor událostí přesně ve smyslu Brechtových požadavků na herce."