Aleš Podhorský

5.8

Pro výpočet aktuálního kariérního skóre využíváme uživatelské hodnocení u filmů a seriálů skrz celou kariéru tvůrce. Největší váhu pro výpočet mají poslední díla kariéry. Výsledné číslo ovlivňuje také popularita, oblíbenost a získání filmového ocenění.

Aleš Podhorský
Aleš Podhorský, vlastním jménem Antonín Pasáček, 19. dubna 1900, Holešov – 19. srpna 1964, Praha, byl český divadelní režisér, herec, pedagog a odborný publicista. Divadelní začátky a vzdělání Aleš Podhorský se již během studií na gymnáziu zajímal o divadlo. V letech 1923-1924 působil jako herec a režisér u kočovné divadelní společnosti O. Alferiho, následně v letech 1924-1926 u společnosti J. Burdy, kde od roku 1925 vystupoval v Kladně. Souběžně se od roku 1924 soukromě školil v herectví u významného herce a režiséra Národního divadla Jaroslava Hurta. První stálé angažmá získal ve Východočeském divadle v Pardubicích (1926-1928), kde zastával i funkci šéfa činohry. Následně přešel do Zemského divadla v Brně (1928-1937), kde působil od roku 1930 jako režisér, v letech 1935-1936 jako šéf činohry a v letech 1936-1937 jako šéfrežisér činohry. Filmová kariéra Jako režisér se Podhorský pokusil prosadit i ve filmu, výsledkem bylo nepříliš zdařilé melodrama Hřích mládí (1935). Neúspěch tohoto počinu vedl k tomu, že k filmové režii se Podhorský již nikdy nevrátil, po válce se ale jako herec objevil v několika menších rolích, jejichž společným prvkem byl živelný projev zdánlivě nekonvenující s jeho zavalitou postavou. V roce 1935 také prvně „přičichl" k filmu, když se poprvé a naposled neúspěšně pokusil o filmovou režii brněnského snímku Hřích mládí (1935), jež je někdy uváděn též jako Studenti na prázdninách. Tato lidová komedie se „Stréčkem Křópalem" (Valentin Šindler) a Hanou Vítovou u diváků i u kritiky zcela propadla. Z historického hlediska je však cenná faktem, že se zde poprvé objevili významní herci Rudolf Deyl ml. a Vladimír Leraus. Zahrála si zde i Podhorského manželka Marie Pavlíková. V dalších úlohách se jiní významní či známí herci neobjevili. V letech 1947 a 1953 se v zestátněné kinematografii uplatnil i jako herec. V prvním českém barevném snímku, Borského dramatu podle divadelní hry Aloise Jiráska Jan Roháč z Dubé (1947), se uvedl v historické úloze českého šlechtice a nejvyššího purkrabího Menharta z Hradce. Po šesti letech se ještě dvakrát vrátil do filmových ateliérů, vždy však pro postavu představitele zákona. V Hubáčkově dramatu (poslední herecká příležitost pro Sašu Rašilova) Kavárna na hlavní třídě (1953) sehrál policejního úředníka a v dramatu Komedianti (1953) Vladimíra Vlčka ztvárnil četníka. Divadelní kariéra Začátkem roku 1937 odešel do Prahy, kde se stal režisérem činohry Národního divadla (1937-1951), zde však režíroval jen do roku 1949. Na scénách ND inscenoval téměř 60 her. Rovněž zde vytvořil přes 40 menších hereckých rolí, především v hrách, které sám režíroval. Současně ve válečných letech 1941-1944 pohostinsky pracoval jako vrchní režisér Lidového divadla Uranie v Praze. Ještě v době, kdy byl členem Národního divadla, byl v lednu 1949 jmenován ředitelem Státního divadla v Brně (1949-1950), kde zároveň vykonával funkce uměleckého šéfa a režiséra činohry. Od srpna 1950 působil jako režisér v Divadle na Vinohradech, v sezóně 1950-1951 i jako umělecký šéf. Po odchodu z ND zůstal v Divadle na Vinohradech až do července 1953. Následně se vrátil do Brna na místo uměleckého šéfa a režiséra činohry Státního divadla (1953-1958). V roce 1958 odešel zpět do Prahy, do Divadla S. K. Neumanna, kde působil až do své smrti. Pedagogická činnost a ocenění Spolupracoval též jako režisér s rozhlasem („Kristus" 1937, „Magdalena Dobromila Rettigová" 1949 aj.). Významná byla i jeho práce pedagogická: za okupace byl učitelem herectví a režie na pražské Státní konzervatoři, po válce i na pražské DAMU (Divadelní fakulta Akademie múzických umění) a brněnské JAMU (Janáčkova Akademie múzických umění). K jeho žákům patří Josef Karlík, Ladislav Lakomý, Josef Somr aj. Za svoji režisérskou práci získal Národní cenu (1939), titul Zasloužilého umělce (1954) a Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1960). V jevištní tvorbě se zaměřil především na režii, v níž rozvíjel postupy kritického, psychologického a socialistického realismu. Také sám kreslil náčrty dekorací i kostýmů a měl smysl pro moderní scénografii. V hereckých rolích vynikal především charakterními postavami, ale také si zahrál i postavy komické.


Aleš Podhorský: Filmy a pořady 4


Dodatečné informace

Narození:
19. 4. 1900
Holešov
Úmrtí:
19. 8. 1964
Praha

Našli jste chybu nebo něco chybí? Napište nám.