Jan Stöckl

Jan Stöckl, herec, zemřel 21. srpna 1968. Patřil mezi nehereckými osobnostmi, které se objevily v českých filmech 60. let, především ve snímcích režiséra Miloše Formana a jeho spolupracovníků. Jan Stöckl se do povědomí filmových diváků zapsal především díky své roli v kultovním filmu Hoří, má panenko (1967) režiséra Miloše Formana. V tomto česko-italském snímku, který je považován za jeden z vrcholů československé kinematografie 60. let, ztvárnil postavu zasloužilého požárníka. Film, natočený ve Vrchlabí, zachycuje tragikomický průběh hasičského bálu s volbou královny krásy a postupným rozkrádáním tomboly. Snímek byl nominován na Oscara v kategorii cizojazyčný film a dodnes je považován za mistrovské dílo české kinematografie, které svým satirickým pohledem na maloměšťáctví a lidské slabosti překračuje hranice své doby. Druhým významným filmem, ve kterém Jan Stöckl účinkoval, byl Nejkrásnější věk (1968) režiséra Jaroslava Papouška. Tento film byl režijním debutem Papouška, který předtím spolupracoval s Milošem Formanem jako scenárista. V Nejkrásnějším věku ztvárnil Jan Stöckl postavu seniora Hanzlíka, který si přivydělává jako model v sochařském ateliéru Akademie výtvarných umění, ale je proslulý tím, že usíná, sotva dosedne na židli. Film se odehrává v prostředí sochařského ateliéru a sleduje příběhy tří modelů různého věku, kteří diskutují o tom, který věk je v životě nejkrásnější. Podle vzpomínek spisovatele Josefa Škvoreckého měl Jan Stöckl v tomto filmu původně ztvárnit hlavní roli, ale zemřel na mrtvici v den, kdy do Prahy přijely sovětské tanky - 21. srpna 1968. Film byl v té době natočen teprve z poloviny a scénář musel být narychlo předělán. Jan Stöckl patřil mezi neherce, které Miloš Forman a jeho spolupracovníci obsazovali do svých filmů pro jejich autenticitu a přirozenost. Podobně jako Josef Šebánek, Milada Ježková a další neherci přispěl k jedinečnému stylu českých filmů 60. let, které se vyznačovaly civilním herectvím a dokumentárním přístupem k zachycení reality. Jeho náhlé úmrtí v den invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa symbolicky uzavřelo jednu z nejvýznamnějších kapitol české kinematografie, která byla následně poznamenána nástupem normalizace.