Lubomír Černík

Lubomír Černík (9. října 1924, Brno – 3. října 1978, Brno) byl český divadelní a filmový herec, dramaturg, dramatik, režisér, zpěvák, textař a spisovatel. Narodil se v Brně do rodiny hudebního skladatele a muzikologa Josefa Černíka, vystudoval brněnské reálné gymnázium. Roku 1943 maturoval na reálném gymnáziu v Brně. Roku 1945 započalo jeho studium oboru herectví a režie na brněnské JAMU. Divadelní kariéra Vystudoval činoherní herectví na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, během studií založil spolu s Vladimírem Sísem a hudebním skladatelem Sašou Reznikovem divadelní soubor Směr. Po absolutoriu roku 1951 a krátkých angažmá v Horáckém divadle v Jihlavě a Těšínském divadle v Českém Těšíně se přesunul zpět do Brna, kde byl angažován v Divadle Julia Fučíka. V roce 1959 patřil Lubomír Černík k zakladatelům satirického kabaretu Večerní Brno, kde byl nejen hercem, ale i dramaturgem, uplatnil se též jako zpěvák a kytarista, na tvorbě divadla se podílel i jako autor a režisér (hry Revolver a polibky, Akce H aneb Město má žízeň). Jednalo se o jediné satirické divadlo v republice. V počátečním tomto období stavělo repertoár především na improvizovaných estrádních večerech. Soubor působil v divadle Radost, Juranově domě a domě Jakub, kde později našlo sídlo Divadlo Bolka Polívky. Spolu s Černíkem, se zde objevili např. Olga Zezulová, Ladislav Suchánek, Ladislav Štancl, Eva Pilarová, Miroslav Horníček nebo Waldemar Matuška. Svou náplní a formou tak tvořilo jistou protiváhu tvorby pražského divadla Semafor, založeného roku 1958. Černík zde byl angažován nejprve jako herec, posléze také jako herec, autor skečů, písňových textů či jako konferenciér. V 60. letech se stal jednou z vůdčích hereckých osobností souboru. V letech 1970 až 1973 pracoval jako dramaturg kabaretu Netopýr (pozdější klub Fléda), krátce vedl brněnské divadlo Múza, pracoval také jako dramaturg a herec pro Československý rozhlas Brno a Československou televizi Brno. Působil rovněž jako konferenciér tanečního orchestru Gustava Broma. Při jedné jeho zdravotní indispozici ho na zájezdu kapely zastoupil Jaroslav Válek, což byl v podstatě první počin ke vzniku postavy „Smutného muže". Filmová kariéra Herec Lubomír Černík byl významnou osobností brněnského divadelnictví, ve filmu a televizi však po sobě zanechal jen nepatrnou stopu. Zároveň v té době poprvé hrál ve filmu a spolu s dalšími vrstevníky se objevil v budovatelském dramatu Veliká příležitost (1949). Filmové role: Veliká příležitost (1949), O kolečku, peru a vařiči (1950), Život pro pana Jana Kašpara (1959), 90 minut překvapení (1963), Znamení raka (1967), Den pro mou lásku (1976), Deváté srdce (1979). Z jeho příležitostné spolupráce s filmem stojí za zmínku postava doktora Boháčka v dramatu Život pro Jana Kašpara (1959). Největší filmovou příležitost dostal opět jako lékař v psychologickém kriminálním příběhu Znamení raka (1967). V tomto filmu použil režisér Juraj Herz zajímavý, ale nepochopený způsob dabingu českých herců českými herci a postavu Lubomíra Černíka namluvil Jiří Sovák. Přivolaní vyšetřovatelé (V. Lohniský, S. Zindulka) vedou výslechy, ze kterých jim vyjde hned několik podezřelých: Hahnova kolegyně a jeho dlouholetá intimní přítelkyně MUDr. Marie Nováková (Z. Božinová), kterou lékař veřejně podváděl s mladou a pohlednou zdravotní sestrou Jiřinou (V. Vlčková), samotná Jiřina, dále doktor Petera (L. Černík), kterému se nikdy nepodařilo udělat kariéru, starý sklerotický pacient Zima (J. Vlček) a nakonec i nepříliš schopný přednosta kliniky (Z. Štěpánek). Každý z nich měl nějaký motiv Hahna nenávidět. Zatímco policie rozplétá nitky pravdivých i lživých výpovědí, mezi personálem nemocnice se vyjasňují složité profesní i osobní vztahy… Herce Lubomíra Černíka si režisér Herz do filmu prosadil, i když věděl, že je těžký alkoholik. Skončilo to tak, že se mu chtělo pořád spát a odmítal natáčet. Herz ho doslova prosil, aby pokračoval. Když se ve zvukovém studiu natáčely postsynchrony, musel jeho roli namluvit Jiří Sovák, protože Černík toho nebyl schopen, byl v protialkoholické léčebně. S nastupující normalizací bylo populární Večerní Brno zrušeno a Lubomír Černík pak našel nové útočiště v televizi a rozhlase. Jako dramaturg a scénárista se v 70. letech výrazně podílel na satirické tvorbě brněnských studií Československé televize a Československého rozhlasu, v letech 1973-1975 navíc vedl kabaret Netopýr. Mimo jiné také psal písňové texty a konferoval programy Orchestru Gustava Broma. Četné povídky a fejetony publikoval také v časopisech. V sedmdesátých letech se dvakrát naposledy objevil ve filmu. Drobnými rolemi přispěl opět do filmů Juraje Herze – Den pro mou lásku (1976) a Deváté srdce (1979). Druhý jmenovaný film však přišel do kin až po Černíkově úmrtí. V dramatu Den pro mou lásku ztvárnil vedoucího květinářství Kabáta. V pohádce Deváté srdce hrál roli policejního rady. Literární tvorba Stejně tak se až posmrtného vydání dočkala jeho knižní prvotina Chobotnice (1980), v níž částečně autobiograficky zpracoval příběh herce zničeného alkoholismem. Lubomír Černík byl autorem mnoha povídek a fejetonů, spoluautorem tří divadelních her a autorem čtyř kabaretních pásem. Posmrtně byla vydána jeho autobiografická kniha "Chobotnice", která mistrně popisuje propad talentovaného herce, kterého si alkohol zcela podmanil. Životní pouť Lubomíra Černíka se uzavřela 3. října 1978 v rodném Brně.