Gustav Ekl

Gustav Ekl, narozen 28. srpna 1884, zemřel v roce 1951, byl český divadelní a filmový herec a operetní zpěvák. Používal také pseudonymy Augustin Ekl a Gustav Eckel. Gustav Ekl spojil významnou část své divadelní kariéry s Národním (později Zemským) divadlem v Brně, kde působil v hereckém souboru v letech 1919-1932. Toto období bylo pro brněnské divadlo významné, neboť po vzniku samostatného Československa došlo k rozdělení souboru na činoherní a zpěvoherní část. Ekl se stal součástí divadelního ansámblu v době, kdy v čele divadla stál Václav Štech a operu řídil František Neumann, pod jehož vedením fungoval i soubor operetní a baletní. V tomto období se brněnské divadlo zaměřovalo na uvádění českých i zahraničních děl a Ekl se jako operetní zpěvák podílel na četných operetních produkcích. Od roku 1925 působil v brněnské zpěvohře jako šéfrežisér Oldřich Nový, který kladl důraz především na uvádění domácích zpěvoherních novinek. Mezi nimi se velkého ohlasu dočkala především revue Z Brna do Brna, která se od svého uvedení v roce 1926 hrála dalších šest let. Je pravděpodobné, že Gustav Ekl se jako člen souboru na těchto úspěšných produkcích podílel, ačkoliv konkrétní role, které v brněnském divadle ztvárnil, nejsou v dostupných zdrojích podrobně zdokumentovány. Ve filmové tvorbě je Gustav Ekl znám především díky své roli ve filmu Jan Roháč z Dubé z roku 1947, kde ztvárnil postavu velitele kumánů Orságha. Tento historický film režiséra Vladimíra Borského byl natočen podle dramatické předlohy Aloise Jiráska a vstoupil do historie jako první československý barevný celovečerní hraný film. Při natáčení bojové scény si Ekl zlomil nohu, na což režisér Borský údajně cynicky reagoval slovy: "Nevadí, je to aj tak jeho posledný záber." Film zachycuje tragickou epizodu konce husitského hnutí, kdy Jan Roháč z Dubé pokračoval v ozbrojeném odporu proti nástupu císaře Zikmunda Lucemburského na český trůn. Gustav Ekl zemřel v roce 1951, čtyři roky po svém filmovém debutu. Jeho herecká kariéra, která zahrnovala více než třináct let působení v Národním divadle v Brně a filmovou roli v prvním československém barevném filmu, představuje zajímavou kapitolu v historii českého divadla a kinematografie první poloviny 20. století.