Wendy Margaret Hiller (15. srpna 1912 – 14. května 2003) byla anglická divadelní a filmová herečka, jejíž rozmanitá herecká kariéra trvala téměř 60 let. Narodila se v Bramhallu nedaleko Stockportu v hrabství Cheshire jako dcera Franka Watkina Hillera, manchesterského výrobce bavlny, a Marie Stone. Počátky kariéry a divadelní úspěchy Wendy Hiller získala vzdělání na Winceby House School a ve svých 18 letech se připojila k Manchester Repertory Company, kde působila jako herečka a jevištní manažerka. Svůj první velký úspěch zaznamenala v roce 1934 jako Sally Hardcastle v divadelní hře Love on the Dole, adaptaci románu Waltera Greenwooda, kterou napsal její budoucí manžel Ronald Gow. Tato hra se stala obrovským úspěchem a po sedmiměsíčním turné po Lancashiru a Yorkshiru se v roce 1935 dostala do londýnského West Endu. V roce 1936 s ní Hiller debutovala i na Broadwayi. Spolupráce s Georgem Bernardem Shawem Její výkon v Love on the Dole upoutal pozornost dramatika George Bernarda Shawa, který v mladé herečce rozpoznal výjimečný talent ideálně vhodný pro ztvárnění jeho hrdinek. Shaw ji obsadil do několika svých her, včetně Saint Joan (Svatá Jana), Pygmalion a Major Barbara. Jeho vliv na její ranou kariéru je zřetelný a Hiller byla považována za Shawovu oblíbenou herečku té doby. Na jeho naléhání ztvárnila Elizu Doolittlovou ve filmové verzi Pygmalion (1938) s Leslie Howardem v roli profesora Higginse. Tento výkon jí vynesl první nominaci na Oscara, což byl první případ britské herečky v britském filmu, a stal se jednou z jejích nejpamátnějších rolí. Byla také první herečkou, která ve britském filmu vyslovila slovo "bloody" (krvavý), když Eliza pronese větu "Not bloody likely, I'm going in a taxi!" (V žádném případě, jedu taxíkem!). Filmová kariéra Přestože měla mnoho pozoruhodných filmových rolí, Hiller se rozhodla zůstat především divadelní herečkou. Na svůj úspěch v Pygmalionu navázala další Shawovou adaptací, Major Barbara (1941) s Rexem Harrisonem a Robertem Morleym. Filmaři Powell a Pressburger ji obsadili do filmu I Know Where I'm Going! (1945), romantického příběhu, kde ztvárnila mladou Angličanku Joan Webster, která cestuje na odlehlé skotské Hebridy, aby se provdala za bohatého průmyslníka. Kvůli špatnému počasí uvízne na ostrově Mull, kde se seznámí s pohledným námořním důstojníkem Torquilem MacNeilem (Roger Livesey), což změní její pečlivě naplánovaný život. V roce 1958 získala Oscara za nejlepší herečku ve vedlejší roli ve filmu Separate Tables, kde ztvárnila osamělou manažerku hotelu Pat Cooper, která má vztah s alkoholikem v podání Burta Lancastera. Film režíroval Delbert Mann podle divadelní hry Terence Rattigana a získal nominaci na Oscara za nejlepší film. David Niven za svůj výkon ve filmu také získal Oscara. Hiller obdržela třetí nominaci na Oscara za svůj výkon jako prostá, nevytříbená, ale důstojná Lady Alice More, manželka Thomase Mora (Paul Scofield) ve filmu A Man for All Seasons (1966). Její role ruské velkokněžny Natalie Dragomiroff v komerčně úspěšném filmu Murder on the Orient Express (1974) jí vynesla mezinárodní uznání a cenu Evening Standard British Film Award pro nejlepší herečku. Mezi její další významné filmové role patřila židovská uprchlice prchající z nacistického Německa se svým umírajícím manželem ve filmu Voyage of the Damned (1976), přísná vrchní sestra londýnské nemocnice ve filmu The Elephant Man (1980) a emocionálně chladná a náročná teta Maggie Smith ve filmu The Lonely Passion of Judith Hearne (1987). Svou filmovou kariéru zakončila rolí ve filmu The Countess Alice (1992). Televizní a pozdější kariéra Hiller se objevila v mnoha televizních pořadech, jak v Británii, tak ve Spojených státech. V 50. a 60. letech účinkovala v epizodách amerických dramatických sérií jako Studio One a Alfred Hitchcock Presents. V roce 1965 ztvárnila Anne Hutchinson v epizodě oceňované dramatické série Profiles in Courage. V pozdějších letech své kariéry hrála královnu Marii v divadelní hře Crown Matrimonial (1972) a Lady Bracknell v televizní adaptaci The Importance of Being Earnest (1985). V roce 1988 se vrátila na londýnskou scénu v titulní roli hry Driving Miss Daisy. Osobní život a ocenění V roce 1937 se Hiller provdala za dramatika Ronalda Gowa, který byl o 15 let starší. Měli spolu dvě děti, Ann (1939–2006) a Anthonyho (nar. 1942). Manželé se v raných 40. letech přestěhovali do Beaconsfieldu v Buckinghamshire, kde žili v domě zvaném "Spindles". Ronald Gow zemřel v roce 1993, ale Hiller pokračovala v životě v jejich domě až do své smrti o deset let později. Když nevystupovala na jevišti nebo před kamerou, žila zcela soukromým rodinným životem a trvala na tom, aby byla oslovována jako paní Gowová, nikoli svým uměleckým jménem. Jako jedna z nejvýznamnějších britských dramatických umělkyň byla v roce 1971 jmenována důstojnicí Řádu britského impéria (OBE) a v roce 1975 povýšena na dámu-komandérku (DBE). V roce 1984 jí byla udělena čestná doktorát z Manchesterské univerzity. V roce 1996 byla oceněna London Film Critics Circle cenou Dilys Powell za vynikající přínos britskému filmu. Wendy Hiller zemřela 14. května 2003 ve věku 90 let ve svém domě v Beaconsfieldu. Byla pohřbena vedle svého manžela na hřbitově kostela St Mary's v Radnage v Buckinghamshire.

Sloní muž