Carla Gravina

Carla Gravina, narozená 5. srpna 1941 v Gemoně del Friuli v italském regionu Friuli-Venezia Giulia, je významná italská herečka a politička. Jako dcera armádního plukovníka z Montagana v regionu Molise se již v mladém věku vydala na hereckou dráhu, která ji přivedla k mnoha oceněním a uznání v mezinárodním měřítku. Počátky kariéry Svou filmovou kariéru zahájila Carla Gravina již v patnácti letech, kdy debutovala v komedii Guendalina (1957) režiséra Alberta Lattuady, kde ztvárnila přítelkyni titulní postavy. Hned ve svém druhém filmu Amore e chiacchiere (Love and Chatter, 1957) režiséra Alessandra Blasettiho získala hlavní ženskou roli po boku Vittoria De Sicy a Gina Cerviho. Za tento výkon byla oceněna cenou za nejlepší herečku na Mezinárodním filmovém festivalu v Locarnu v roce 1958, což jí otevřelo dveře k dalším významným rolím. Úspěchy v 50. a 60. letech Mezi její nezapomenutelné role z tohoto období patří účinkování po boku Marcella Mastroianniho, Vittoria Gassmana, Totò a Claudie Cardinale v komedii I soliti ignoti (Big Deal on Madonna Street, 1958). V roce 1959 ztvárnila hlavní roli ve filmu Esterina, který se stal jedním z jejích nejznámějších děl. Kromě filmové kariéry se Gravina objevila také na televizní obrazovce, když v roce 1958 debutovala v minisérii Padri e figli podle Turgeněvova románu "Otcové a děti" a v roce 1959 se stala asistentkou v televizním hudebním pořadu Il Musichiere. Na počátku 60. let objevila Carla Gravina divadlo. V roce 1960 ztvárnila Julii na Shakespearovském festivalu ve Veroně, kde se seznámila s hercem Gianem Mariou Volontèm (1933-1994), který se stal na deset let jejím životním partnerem a s nímž sdílela silné politické přesvědčení. Z jejich vztahu se narodila dcera Giovanna Gravina. V 60. letech účinkovala v několika válečných filmech, včetně snímku Tutti a casa (Everybody Go Home) režiséra Luigiho Comenciniho a v italsko-americké koprodukci Jovanka e le altre (Five Branded Women, 1960) režiséra Martina Ritta, kde ztvárnila jednu z pěti jugoslávských vesničanek, které jsou partyzány obviněny ze styků s nacisty a potrestány oholením hlavy. Mezi dalšími čtyřmi herečkami byly Silvana Mangano, Jeanne Moreau, Vera Miles a Barbara Bel Geddes. Vrchol kariéry v 70. a 80. letech Ke konci 60. let se Carla Gravina vrátila na filmové plátno v zralejších rolích. Spolupracovala s Gianem Mariou Volontèm ve filmu I sette fratelli Cervi (The Seven Cervi Brothers, 1968), dramatu o odboji založeném na skutečném příběhu sedmi bratrů partyzánů, kteří byli společně popraveni. V roce 1974 ztvárnila hlavní roli ve filmu L'anticristo (The Antichrist) režiséra Alberta De Martina, kde hrála Ippolitu, mladou ženu, která je po traumatickém dětském úrazu ochrnutá a později posedlá ďáblem. Tento hororový snímek, považovaný za italskou odpověď na americký film The Exorcist, se stal kultovním dílem, ačkoliv sama Gravina v rozhovoru pro časopis Blanco y negro v roce 1974 přiznala, že by podobnou roli již nepřijala. Jedním z vrcholů její kariéry byla role v oceňovaném filmu La terrazza (1980) režiséra Ettore Scoly, kde hrála po boku takových hvězd italské kinematografie jako Marcello Mastroianni, Ugo Tognazzi, Vittorio Gassman a Jean-Louis Trintignant. Za svůj výkon v tomto filmu získala cenu za nejlepší herečku na filmovém festivalu v Cannes v roce 1980. Politická kariéra a pozdější tvorba Od konce 70. let se Carla Gravina postupně začala více věnovat divadlu a politickému aktivismu. V letech 1980-1983 byla poslankyní italské Poslanecké sněmovny za Italskou komunistickou stranu (PCI). I přes své politické aktivity se však nadále věnovala herectví. Její poslední významnou filmovou rolí byla postava gynekoložky Carly Aldrovandi ve filmu Il lungo silenzio (The Long Silence, 1993) režisérky Margarethe von Trotta. V tomto politickém thrilleru ztvárnila ženu, jejíž manžel je soudce vyšetřující korupci a obchod se zbraněmi, což vede k jeho zavraždění. Za tuto roli získala Carla Gravina cenu za nejlepší herečku na Světovém filmovém festivalu v Montrealu v roce 1993 a italský Zlatý glóbus za nejlepší herečku. Umělecký odkaz Během své kariéry natočila Carla Gravina přibližně 40 filmů mezi lety 1957 a 1993. Její herecký talent byl oceněn řadou mezinárodních cen, včetně ceny za nejlepší herečku na festivalu v Locarnu (1958), ceny za nejlepší herečku v Cannes (1980) a ceny za nejlepší herečku v Montrealu (1993). V roce 1993 byla také členkou poroty na filmovém festivalu v Benátkách. Carla Gravina je uznávána nejen pro svůj herecký talent, ale také pro svou schopnost ztvárňovat jak komediální, tak dramatické role, a pro svůj silný politický aktivismus, který ovlivnil její kariéru i osobní život.