Eva Vrchlická st.

Eva Vrchlická st., vlastním jménem Eva Fridová, křtěná Eva Marie Johanna (6. března 1888 Praha – 18. července 1969 Praha), byla česká herečka, překladatelka, publicistka, dramatička, básnířka a spisovatelka, dlouholetá členka činohry Národního divadla v Praze. Rodinné zázemí a vzdělání Eva Vrchlická se narodila v rodině básníka Jaroslava Vrchlického (vlastním jménem Emil Frida) a jeho manželky Ludmily, rozené Podlipské. Byla prostřední ze tří dětí. Traduje se, že jejím biologickým otcem byl pražský herec Jakub Seifert a matkou Ludmila Podlipská, manželka Jaroslava Vrchlického. Rodina ji uvedla do uměleckého prostředí, kde na ni kromě Jaroslava Vrchlického měla vliv babička Sofie Podlipská a prateta Karolina Světlá. V roce 1907 ukončila vyšší dívčí školu a před zájmem o výtvarné umění již dala trvale přednost herecké dráze. Po absolvování vyšší dívčí školy v Praze se Vrchlická herecky školila u Eduarda Vojana a poté u Marie Hübnerové a Ludmily Danzerové. Divadelní kariéra V letech 1908–1909 hrála v divadle Urania, v letech 1910–1911 v Národním divadle v Brně, předtím i poté byla angažována u řady, většinou moravských kočovných divadelních společností, naposledy u Jeřábkovy společnosti. Těhotenství a narození dcery Evy (9. 6. 1911) ji divadlu načas vzdálily, nejpozději od února 1912 opět hrála. Podruhé hostovala v Národním divadle (20. 10. 1912 v pořadu na počest zesnulého J. Vrchlického), kam byla angažována od března 1913, po zkušebním vystoupení (Julie, Shakespeare: Romeo a Julie, 7. 2. 1913). V souboru činohry působila do 1959, s vynucenou přestávkou 1942–45. V Národním divadle byla obsazena do více než padesáti rolí, většinou hlavních (například Julie v Romeovi a Julii, Princezna Pampeliška ve stejnojmenné hře nebo Roxana v Cyranovi de Bergerac). I když se blížila střednímu věku, stále byla v Národním divadle obsazována do předních, často mladistvých rolí (např. Mimi v Loupežníkovi v sezóně 1925/1926). Dvacátá léta, kdy spolupracovala s režisérem Karlem Hugo Hilarem jsou považována za vrchol její divadelní dráhy. Byla herečkou senzitivního a lyrického projevu, který vyjádřením emocí a niterných prožitků souzněl s psychologickým stylem činohry Národního divadla za Kvapilovy éry. Tvořivě zdolala podněty expresionismu i civilismu K. H. Hilara. Ve třicátých letech se však její herectví s příměsí patosu jevilo jako málo spontánní, zejména v konfrontaci s temperamentními, bezprostředními herečkami generace avantgardy. Filmová kariéra Film nedokázal zúročit talent a umění této herečky, stejně jako spousty jejích divadelních kolegů. A stejně jako oni, i Vrchlická se objevovala především v nevýrazných rolích, ve kterých nemohla výrazněji zaujmout další tvůrce. V roce 1919 se objevila ve dvou němých filmech. Nejdříve jako Eva Relská v nedochovaném dramatu Yorickova lebka a podruhé jako kameníkova dcera Alena v historickém filmu Stavitel chrámu. Slibně vypadající filmová kariéra ustala stejně rychle, jako započala. Ve zvukové éře se vrátila na filmové plátno už jen třikrát. V roce 1937 jako Maternová v melodramatu Žena pod křížem a o čtyři roky později jako žena bankéře Berky a matka Mařenky v podání Nataši Gollové v melodramatu Rukavička. Naposledy se mihla ve filmu jako kořenářka v dramatu Divá Bára (1949). Zajímavostí je, že při natáčení filmu Stavitel chrámu v roce 1919 pracovala společně s Jakubem Seifertem, který je považován za jejího biologického otce. Literární činnost a ocenění Eva Vrchlická byla literárně činná jako publicistka, autorka memoárové literatury, beletrie, próz pro děti a mládež i poezie inspirované divadlem, překládala z němčiny a ruštiny. Jejím nejznámějším literárním dílem je kniha převyprávěných příběhů z děl Williama Shakespeare Z oříšku královny Mab. Byla literárně činná, psala memoáry, beletrii a poezii, překládala z ruštiny a francouzštiny a zdramatizovala Olbrachtovu Annu proletářku pro Národní divadlo v roce 1951. Z odborných statí jejích knih byla evidentní její schopnost analýzy lidského nitra, z čehož čerpala při tvorbě svých rolí. Eva Vrchlická získala v roce 1931 Státní cenu a v roce 1953 titul Zasloužilá umělkyně.