Antonín Rýdl

Antonín Rýdl, vlastním jménem Antonín František Riedl, (10. ledna 1885 Merklín – 3. března 1960 Praha) byl český herec a divadelní režisér. Patřil k výrazným představitelům realistického herectví, který svou dlouhou kariéru zasvětil především divadelním prknům. Divadelní začátky a formování hereckého stylu Narodil se jako druhorozený syn řezníka a hostinského Jana Riedla v Merklíně, ale rodina se brzy přestěhovala do Chudenic u Klatov. Vzhledem k neutěšeným hmotným poměrům nedostudoval plzeňskou reálku, kde získal první zkušenosti s ochotnickým divadlem. V únoru 1905 se bez vědomí rodičů v Humpolci připojil ke kočovné společnosti Františka Šípka. V následujících letech vystřídal další cestující divadelní soubory (J. Tuttr, V. Suk, R. Morávek), s výjimkou roku 1911, kdy získal angažmá v Městském divadle v Plzni u Vendelína Budila. Jeho divadelní kariéru přerušila první světová válka, kterou prožil na italské frontě, kde byl v roce 1916 vážně raněn a zbytek války dosloužil u zásobování. Vrcholné období v Národním divadle moravskoslezském Po demobilizaci se vrátil k umělecké práci u ředitele a režiséra Václava Jiřikovského v nově vzniklém ostravském Národním divadle moravskoslezském (NDMS), kde působil jako herec a režisér v letech 1919–1922 a 1924–1937. V roce 1922 se oženil s hereckou kolegyní Marií Lierovou-Rýdlovou, s níž byl v letech 1922/1923 angažován v bratislavském Slovenském národním divadle a jednu sezonu (1923/1924) v pražském Divadle Komedia. Na pozvání ředitele NDMS Františka Uhlíře se v roce 1924 oba vrátili do Ostravy, kde Rýdl pokračoval v herecké i režijní práci až do počátku sezony 1936/1937, kdy se na základě vlastního rozhodnutí nechal penzionovat. Herecký styl a významné divadelní role Antonín Rýdl byl hercem realistického typu, který kladl důraz na výraz, práci s tělem, položení hlasu a mimiku. Uplatňoval analytickou metodu herectví a postavy se snažil podávat s bezprostřední přirozeností a autenticitou. Zprvu kladl důraz na výraz a mimiku, postupně směřoval k civilnějšímu a jednoduššímu projevu. Využíval jemné gestikulace, řeči těla, přízvuku a tvárné modulace hlasu. K jeho významným divadelním rolím patřil Smerďakov v Bratrech Karamazových F. M. Dostojevského, Starý Pištora v Langerově veselohře Obrácení Ferdyše Pištory, Candy ve Steinbeckově hře O myších a lidech či Kessler v Simonovově Ruské otázce. Filmová kariéra Vedle herecké, režijní a příležitostné scénografické divadelní práce našel od roku 1929 uplatnění také v ostravském rozhlasu (režisér a scenárista zábavných pořadů, autor dobově úspěšného seriálu Vojkovičtí a přespolní podle literárních předloh spisovatele Vojtěcha Rakouse, v němž hlavní roli Rezinky ztvárnila Marie Rýdlová), spolupracoval s ochotníky a v pražském období se herecky podílel na vzniku šesti filmů jako představitel vesměs epizodních rolí . Ztvárnil několik menších filmových rolí (Tři kamarádi, 1947; Racek má zpoždění, 1950; Z mého života, 1955; Nezlob, Kristino, 1956; Bomba, 1957) . Poprvé si zahrál již před znárodněnými filmovými kamerami v malé epizodní roličce v komedii Ti kamarádi (1947) Václava Wassermana ve věku šedesáti let. Wasserman v tomto snímku stvořil příběh tří kamarádů (Ladislav Pešek, František Zvarík a Josef Gruss), kteří se rozhodnou podnikat v oblasti autosprávkáren. Nadále ztvárnil ještě tři malinké epizodní roličky starého muže v budovatelské Machově komedii Racek má zpoždění (1950), muže v životopisném snímku o Bedřichu Smetanovi (Karel Höger) Z mého života (1955) Václava Kršky a dědečka s bolavým kolenem v Čechově komedii Nezlob, Kristino! (1956) o „napravení" modernistického malíře (Karel Höger), kterého mladá krásná dívka Kristina (Ludmila Vendlová) přinutí k práci pro „pracující lid". V dramatu Jaroslava Balíka Bomba (1957) se ukázal jako hlídač na stavbě, na které se najde nebezpečná nevybuchlá načasovaná bomba z druhé světové války. Pouze jednou jedinkrát mu byla udělena příležitost zahrát si výraznější a u diváků lehce zapamatovatelnou roli starého obecního pastýře Jakuba, otce titulní hrdinky ve vesnickém dramatu režiséra Vladimíra Čecha podle povídky Boženy Němcové Divá Bára (1949). Rýdl v tomto snímku vytvořil starého člověka, který musí vytrvale snášet posměchy a urážky, které putují od ostatních pověrčivých vesničanů, za nebojácnost, bezelstnost a odvahu své dcery, jejíž vlastnosti ji nakonec málem stály život. Závěr života Za války žil zprvu v Praze, od roku 1944 spolu s manželkou v Chudenicích, v květnových porevolučních dnech patřil spolu s režiséry Janem Škodou a Karlem Paloušem, výtvarníkem Janem Sládkem a sedmi bývalými ostravskými herci k zakládajícím členům smíchovského Realistického divadla (od 1946 Realistického divadla Zdeňka Nejedlého), v němž hrál až do svého definitivního odchodu na odpočinek (1. 1. 1958). Tehdy již byl jeho život ohrožen vážnou chorobou (rakovina jícnu), jíž podlehl v březnu 1960. Ke svým sedmdesátinám byl jmenován zasloužilým umělcem (1955). Po celou dobu své profesní kariéry byl uznáván především jako všestranný představitel charakterních rolí různých žánrů, jeho realistické herectví se vyznačovalo uměleckou osobitostí i uplatňováním vlastního tvůrčího přístupu v jejich jevištní realizaci.