Anatolij Borisovič Kuzněcov (31. prosince 1930, Moskva, SSSR – 7. března 2014, Moskva, Rusko) byl sovětský a ruský filmový a divadelní herec, který získal titul Národní umělec RSFSR v roce 1979. Mládí a vzdělání Anatolij Kuzněcov se narodil v Moskvě do rodiny ruského zpěváka Borise Kuzněcova. Jeho matka měla blízký vztah k herectví a podporovala syna na cestě k umění. Anatolij nejprve studoval na hudební škole Ippolitov-Ivanov, kde navštěvoval vokální oddělení. V roce 1951 byl přijat na dvě divadelní univerzity současně, ale nakonec si nevybral Ščukinovu školu, nýbrž Divadelní školu-studio V. I. Němiroviče-Dančenka při Moskevském uměleckém divadle, kterou absolvoval v roce 1955 pod vedením A. Kareva. Počátky herecké kariéry Na filmovém plátně debutoval ještě jako student v roce 1954 ve filmu "Nebezpečné cesty", kde ztvárnil mladého vědce Nikolaje Želuděva. V roce 1958 se stal hercem Divadelního studia. V druhé polovině 50. let začal aktivně účinkovat ve filmech. Plavovlasý mladík s veselýma modrýma očima byl brzy velmi žádaný a objevoval se v mnoha filmových projektech. Průlom v kariéře Mezi jeho první úspěšné filmy patřily "Můj přítel Koľka" a "Ranní vlaky". Významným milníkem v jeho kariéře byla role ve filmu "Osud člověka" (1959) režiséra Sergeje Bondarčuka, který byl natočen podle stejnojmenné novely Michaila Šolochova. Tento film, vyprávějící příběh frontového řidiče Andreje Sokolova, jehož život je poznamenán válkou, se stal klasickým dílem ruské kinematografie. Vrchol slávy Skutečnou slávu mu však přinesla hlavní role vojáka Rudé armády Fjodora Suchova ve filmu "Bílé slunce pouště" (White Sun of the Desert) režiséra Vladimira Motyľa z roku 1970. Tento film, který kombinuje prvky akční komedie, hudby a dramatu, se stal mimořádně populárním v Sovětském svazu a Kuzněcovova postava Suchova se stala kultovní figurou sovětské kinematografie. Film získal vysoké domácí uznání a dodnes je sledován ruskými kosmonauty před většinou vesmírných startů jako rituál pro štěstí. Vojenské role Anatolij Kuzněcov byl často obsazován do vojenských rolí. Ztvárnil generála Petra Petroviče ve filmu "Ukradený vlak", generála Zacharova v eposu "Osvobození" (Liberation), Vesnina ve válečném dramatu "Hořící sníh" (Burning Snow) z roku 1972, které zachycuje bitvu u Stalingradu, a majora Moroškina ve snímku "V zóně zvláštního významu". Za postavu veselého vojáka Alese Kazanka v sovětsko-bulharském filmu "Bratříček" byl oceněn stříbrnou medailí A. Dovženka. Další významné role Kuzněcov prokázal svůj všestranný talent i v jiných žánrech, jak dokazují jeho role ve filmech "Předseda", "Pozor na auto", "Jeden delikt do důchodu" a "Prémie". V roce 1968 účinkoval ve filmu "Setkání za úsvitu", pro který napsal scénář podle vlastní divadelní hry "U sebe doma". Mezinárodní spolupráce Anatolij Kuzněcov účinkoval také v zahraničních produkcích. V roce 1980 ztvárnil hlavní roli Juraje Hordubala v československém filmu "Hordubal" režiséra Jaroslava Balíka, natočeném podle románu Karla Čapka. Dále se objevil ve slovenském filmu "Na druhém břehu svoboda" (1985) a ve snímku polského režiséra Jerzyho Kawalerowicze "Proč?" (1996). Pozdní kariéra I v pozdějších letech své kariéry zůstal Kuzněcov aktivním hercem. V roce 2003 hrál ve dvou ruských televizních seriálech "Učastok" a "Kavaleri Morskoj zvezdy". Celkem má na svém kontě více než šedesát filmů a televizních seriálů. Anatolij Kuzněcov zemřel 7. března 2014 v Moskvě ve věku 83 let, zanechávaje za sebou bohaté herecké dědictví, které významně přispělo k sovětské a ruské kinematografii.