František Miška

František Miška, narozen 27. srpna 1919 v Praze, zemřel 11. února 2017 v Praze, byl český herec, divadelní režisér a organizační pracovník. Vystudoval obchodní akademii a již během studií projevoval zájem o divadlo, když účinkoval ve studentském Divadelním kolektivu mladých a později u ochotníků. Během studií založil spolu s Pavlem Tigridem, Jiřím Ortenem a Josefem Schwarzem Divadelní kolektiv mladých. V roce 1939 strávil pět a půl měsíce v pankrácké věznici za vylepování protinacistických plakátů. Za války se mu stal osudným jeho židovský původ a byl vězněn v několika koncentračních táborech včetně Osvětimi a Buchenwaldu. V Terezíně, kde byl také internován, se věnoval divadlu. K této dramatické životní etapě se váže zajímavý paradox – Miška vyrůstal pouze s matkou a se svým otcem se poprvé (a také naposledy) setkal až v koncentračním táboře. Díky své činorodosti František Miška ani v prostředí terezínského ghetta nepropadal beznaději a podařilo se mu navázat kontakt s význačnými osobnostmi: mezi jeho známé se řadili spisovatel Karel Poláček, architekt František Zelenka, dirigent Karel Ančerl, operní pěvec Karel Berman nebo herec a režisér Gustav Schorsch. Posledního jmenovaného dokonce František Miška přemluvil k tomu, aby v ubohých podmínkách terezínského ghetta začal režírovat. Tímto způsobem se ustavilo podzemní divadlo – Gustav Schorsch dával lekce divadelního přednesu a teorie divadla, František Zelenka zajišťoval výpravu a postupem času vznikla kvalitní inscenace Ženitby. Filmová kariéra Ve filmu se František Miška objevil hned po válce, a to ve zcela protichůdných postavách – v dramatu Muži bez křídel (1946) hrál gestapáka, ve filmu Nadlidé (1946) naopak ztvárnil odvážného odbojáře. Čtyřicátá až šedesátá léta pak Miškovi přinesla dalších přibližně dvacet rolí, převážně menšího formátu. Například v roce 1959 hrál v šesti filmech, z tohoto roku si jej můžeme připomínat jako dr. Strnada v dodnes populární komedii Kam čert nemůže (1959). Po několika dalších filmech uzavřel svou spolupráci s filmem postavou číšníka v hořké komedii Jak se krade milión (1967). Vzhledem k tomu, že se v té době začal naplno věnovat divadelní režii, další filmové nabídky již nepřijímal. Po válce se objevil ve dvou zcela protichůdných postavách – v dramatu Muži bez křídel (1946) hrál gestapáka, ve filmu Nadlidé (1946) naopak ztvárnil odvážného odbojáře. Režisér František Čáp ho v roce 1947 obsadil do hlavní role ve filmu Muzikant. K jeho dalším filmovým rolím patří účinkování ve snímcích Nikola Šuhaj (1947), Vstanou noví bojovníci (1950), Mordová rokle (1951), Únos (1952), Zaostřit prosím! (1956), Konec cesty (1959), Přátelé na moři (1959), Taková láska (1959), Zpívající pudřenka (1959), Přežil jsem svou smrt (1960), Smyk (1960), Na laně (1963) a v povídce Jak se koupe žena (1965) z filmu Zločin v dívčí škole. Divadelní kariéra Za okupace byl za výlepy ilegálních letáků a pro svůj neárijský původ vězněn na Pankráci, v Terezíně (i zde se věnoval divadlu, recitaci a kabaretu), v Osvětimi, v Bolkenheimu a v Buchenwaldu. Po osvobození měl už jako profesionální herec angažmá na Kladně (1945–47), v pražském Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého (1947–50), v Divadle státního filmu (1950–51) a nakonec v Městských divadlech pražských (1951–1985), kde v roce 1965 přešel na post režiséra. Jako režisér hostoval v Pražském kulturním středisku, v Divadle E. F. Buriana a v oblastních divadlech (Plzeň, Kladno, Brno a Mladá Boleslav). Následujících třicet pět let (1950-1985) byl členem Městských divadel pražských. Původně pouze jako herec, vynikl například v Misantropovi nebo Večeru tříkrálovém. Od roku 1964 se věnoval i režii. Jeho první prací byla inscenace hry Arthura Watkyna Anna přechází na červenou. Z dalších jeho jevištních realizací v MDP připomeňme inscenace Víš přece, že neslyším, když teče voda, Já, k čertu žiju rád a především Čtrnáctý hrabě Gurney, který dosáhl 116 repríz a teprve zákaz ukončil jeho uvádění. V polovině 80. let odešel František Miška do zahraničí, kde nadále pracoval jako divadelní režisér. Působil ve Švýcarsku, Francii, ale především v Německu, kde třináct let vedl Městské divadlo v Baden-Baden. Význam Miškovy práce v Německu spočívá především v objevení tvůrčí geniality dnes vysoce uznávaného švýcarského dramatika Friedricha Dürrenmatta. Jeho kariéra je spjata především s Městskými divadly pražskými, ale také s městskými divadly v Baden-Badenu, Düsseldorfu nebo Münsteru. Jenom v Městských divadlech režíroval přes čtyřicet inscenací a v zahraničí pak dalších šedesát osm. Dokázal přežít Terezín a Osvětim. V letech 1996–1999 byl ředitelem a uměleckým šéfem Divadla Antonína Dvořáka v Příbrami. František Miška napsal vzpomínkovou knihu Když se pláč směje (2002). Obdržel Cenu Senior Prix (2005) a titul Rytíř české kultury (2016). Účinkoval v dokumentech Nevyúčtován zůstává život (1996), Ten drak jednou spadne (2001) z cyklu Předčasná úmrtí a Fenomén Meryčka (2010) z cyklu Příběhy slavných. Ve výborné fyzické a duševní kondici vystoupil ještě roku 2016 v pořadu Marka Ebena Na plovárně. Herečkou byla také jeho žena Ludmila Píchová (1923–2009), a této profesi se věnují i dcera Michaela Mišková (nar. 1949) a vnučka Debora Štolbová (nar. 1981). František Miška zemřel 11. února 2017 v Praze ve věku 97 let.