Zdenka Gräfová

Zdenka Gräfová (31. července 1886 Vrbno nad Lesy – 22. srpna 1976 Brno) byla významná česká herečka a divadelní pedagožka. Narodila se v drážním domku čp. 63 ve Vrbně nad Lesy, kde její otec, později vrchní inspektor na železnici, pracoval jako přednosta stanice. V matrice bylo její křestní jméno uvedeno jako Zděnka. Dětství strávila v Lounech a měšťanské školy navštěvovala v Pelhřimově a v Příbrami. Divadelní začátky a kočovná léta S divadlem začala již ve školních letech a díky svému talentu byla doporučena k hereckým hodinám u Karla Želenského. Její profesionální divadelní kariéra započala v sezóně 1905/1906, kdy působila v Zöllnerově společnosti. V následujících letech získávala cenné zkušenosti u kočovných divadelních společností - v sezóně 1907 u J. E. Sedláčka, poté u J. Tuttra, Františka Franzla-Lešanského a později znovu u společnosti J. E. Sedláčka, odkud odešla k Východočeské společnosti. Toto období jí poskytlo neocenitelnou hereckou praxi. V roce 1913 nastoupila do pražského divadla Uranie, kde působila až do roku 1919. Brněnská divadelní éra Zásadní zlom v její kariéře nastal v roce 1919, kdy ji do Brna přivedl Václav Štech, který se ujal vedení brněnského Zemského divadla. V Brně se Gräfová stala dlouholetou členkou tamní činohry Národního divadla, kde setrvala až do roku 1960, s výjimkou krátkého období v sezóně 1933/1934, kdy následovala do Prahy svého manžela, divadelního režiséra Bohuše Stejskala, za kterého se provdala v listopadu 1924 v Brně (manželství bylo v roce 1936 rozvedeno). Po návratu do Brna zde působila až do roku 1942, kdy došlo k uzavření místního Národního a Zemského divadla. Po druhé světové válce se vrátila na brněnskou scénu. I po odchodu do důchodu v roce 1960 hostovala v letech 1961-1974 v Divadle bratří Mrštíků v Brně. Byla herečkou emocionálního herectví a snažila se o pronikavou psychologickou analýzu postav svých velkých hrdinek. Přes dobrý vývoj milovnic a lyricky pasivních mladých děvčat se dostala i k velkým vášnivým a nespoutaným živelným ženám, až po staré a vyzrálé prosté ženy z lidu a šlechetných dam (často ruského původu). Během své kariéry ztvárnila řadu významných rolí, mezi něž patřily například Porcie v Shakespearově Kupci benátském (1911), Consuela v Andrejevově hře Ten, který dostává políčky (1919), Mína v Hilbertově Vině, Emilia Marty v Čapkově Věci Makropulos (1923), Rosalinda v Shakespearově Jak vám se to líbí (1924), Coletta Bolbecová v Advokátce JUDr. Bolbecové (1927), titulní role ve Vějíři lady Windermerové (1927), Markétka v Goethově Faustovi (1932), dcera boha Indry ve Strindbergově Hře snů (1936) a Anna ve Wernerově Červeném mlýnu (1941). Filmová kariéra Filmový herecký potenciál Zdenky Gräfové česká kinematografie nedokázala plně využít. Nedostatek filmových postav objasňuje také fakt, že herečka byla ryze divadelní bytostí a těžiště její tvorby spočívalo mimo pražský filmový průmysl. Proto svoji první filmovou roli získala až jako sedmačtyřicetiletá, když ji konečně "našel" a rozhodl se obsadit spisovatel, scenárista a režisér Vladislav Vančura do svého sociálního snímku Na sluneční straně (1933). Gräfová zde vytvořila manželku Ing. Rezka. Film Na sluneční straně byl experimentálním dílem, na jehož scénáři se podíleli přední čeští avantgardní umělci včetně surrealistického spisovatele Vítězslava Nezvala a lingvisty Romana Jakobsona. O dlouhých 37 let později ji k poslední spolupráci přizvali slovenští filmaři, aby jako osmaosmdesátiletá v dramatickém válečném snímku Štefana Uhra Veľká noc a veľký deň (1974) přetvořila menší úlohu babičky Krnáčové. Celá hereččina herecká filmografie je poznamenána jistou teatrálností a afektovaností, kterou způsobila nejen malá praxe této herečky, ale také již zmíněné ojedinělé herecké příležitosti. Pedagogická činnost a ocenění Od roku 1934 působila jako profesorka na Státní hudební a dramatické konzervatoři v Brně, kde převzala po Emě Pechové výuku hlavních předmětů v dívčím oddělení. Byla mj. členkou komise, která přijímala ke studiu Karla Högera a k jejím žákům patřil ve čtyřicátých letech také Milan Pásek. K jejím žačkám dále patřily např. Vlasta Matulová, Ema Skálová, Miroslava Jandeková, Vlasta Chramostová a Maruška Valentová. Od roku 1948 působila pedagogicky také na brněnské Janáčkově akademii múzických umění (JAMU) v Brně. Věnovala se také uměleckému přednesu a spolupracovala s brněnským rozhlasem. Za své herectví byla od státních orgánů vyznamenána jako jedna z prvních Státní cenou za umění dramatické (1929), propůjčením Řádu práce (1953) a titulem Zasloužilé umělkyně (1954). Brněnská činoherní heroina a pedagožka Zdeňka Gräfová zemřela 22. srpna 1976 v Brně. Je pochována v Čestném kruhu na Ústředním hřbitově v Brně.