Simone Signoretová

Simone Signoretová (25. března 1921, Wiesbaden, Německo – 30. září 1985, Autheuil-Authouillet, Francie) byla francouzská herečka, která se stala jednou z nejvýznamnějších osobností evropské kinematografie 20. století. Narodila se jako Simone Henriette Charlotte Kaminkerová do rodiny francouzského tlumočníka André Kaminkera, který pocházel z asimilované židovské rodiny, a francouzské katoličky Georgette Signoretové. Dětství a začátky kariéry Simone vyrůstala v Paříži v intelektuálním prostředí, kde studovala angličtinu, němčinu a latinu. Během nacistické okupace Francie musela jako nejstarší ze tří dětí podporovat svou rodinu, protože její otec, francouzský vlastenec, uprchl v roce 1940 do Anglie, aby se připojil ke generálu de Gaullovi. Pracovala jako písařka pro francouzské kolaborantské noviny Les nouveaux temps. V této době se začala stýkat s uměleckou skupinou spisovatelů a herců, kteří se scházeli v kavárně Café de Flore ve čtvrti Saint-Germain-des-Prés. Zde se zrodil její zájem o herectví, který podporoval i její tehdejší partner Daniel Gélin. V roce 1942 začala vystupovat v malých rolích a přijala dívčí příjmení své matky Signoret, aby skryla své židovské kořeny. Vzestup herecké kariéry Po druhé světové válce se Signoretová rychle prosadila ve francouzském filmu. Její první manželství s režisérem Yvesem Allégretem (1944-1949) jí pomohlo získat významnější role. V roce 1948 se stala hvězdou ve Francii díky hlavní roli v Allégretově filmu Dédée d'Anvers, kde ztvárnila prostitutku. Tato role ji však částečně zaškatulkovala a v následujících letech často hrála podobné postavy padlých žen. Vrchol kariéry v 50. letech Padesátá léta představovala vrchol Signoretové kariéry. V roce 1951 se provdala za francouzského herce Yvese Montanda, s nímž zůstala až do své smrti. Jejich manželství bylo nejen osobním, ale i profesionálním partnerstvím, ačkoli s přibývajícím věkem se jejich politické názory rozcházely – ona se přikláněla ke středu, zatímco on k pravici. V roce 1952 zazářila v Jacques Beckerově filmu Casque d'Or (Zlatá přilba), kde její ztvárnění prostitutky Amélie Élie získalo uznání britské filmové akademie. Následovaly další významné role ve filmech jako Thérèse Raquin (1953) režiséra Marcela Carného a Les Diaboliques (1955), kde vytvořila nezapomenutelnou postavu milenky, která se spojí s manželkou krutého ředitele internátní školy, aby ho zavraždily. Tento thriller režiséra Henri-Georgese Clouzota se stal jedním z jejích nejznámějších filmů a upevnil její pověst herečky schopné ztvárnit komplexní, až nebezpečné ženské postavy. Mezinárodní úspěch V roce 1958 Signoretová přijala roli v britském filmu Room at the Top (Místo nahoře), kde ztvárnila Alice Aisgill, starší vdanou ženu, která se zamiluje do ambiciózního mladého muže (Laurence Harvey). Za tento výkon získala řadu ocenění včetně ceny za nejlepší ženský herecký výkon na festivalu v Cannes a Oscara za nejlepší herečku. Stala se tak první francouzskou herečkou, která získala Oscara, a první ženou, která toto ocenění získala za výkon v neanglickém filmu. Navzdory nabídkám z Hollywoodu Signoretová preferovala práci v Evropě. V 50. letech jí a Montandovi byly dokonce odmítnuty víza do USA kvůli jejich levicovým politickým aktivitám. Do Spojených států se dostali až v roce 1960, kdy Signoretová převzala svého Oscara a Montand účinkoval po boku Marilyn Monroe ve filmu Let's Make Love. Pozdější kariéra V 60. letech Signoretová pokračovala v úspěšné kariéře. V roce 1965 byla nominována na Oscara za roli drogově závislé hraběnky ve filmu Ship of Fools (Loď bláznů) režiséra Stanleyho Kramera. Následující rok získala cenu Emmy za televizní film A Small Rebellion. Na rozdíl od mnoha hereček své doby Signoretová dokázala úspěšně přejít od rolí svůdných mladých žen k postavám charakterních starších dam. V pozdějších letech excelovala ve filmech jako Army of Shadows (1969), Le Chat (1971) a La Vie devant soi (Madame Rosa, 1977). Její poslední filmovou rolí byla majitelka penzionu ve snímku L'étoile du Nord (1982). Literární činnost a politický aktivismus Kromě herectví se Signoretová věnovala i psaní. V roce 1976 vydala své paměti s názvem Nostalgia Isn't What It Used to Be (Nostalgie už není, co bývala), které se staly bestsellerem. Následoval román Adieu Volodia (1985), který vyšel v roce její smrti a pojednával o židovských imigrantech pracujících v pařížském divadle mezi světovými válkami. Signoretová byla po celý život politicky aktivní, podporovala různé levicové a humanitární kauzy, včetně sionistického hnutí a sovětského židovského hnutí. Angažovala se v kampani za zákaz jaderných zbraní a proti alžírské válce a Frankovu režimu ve Španělsku. Odkaz Simone Signoretová zemřela 30. září 1985 ve věku 64 let na rakovinu tlustého střeva. Byla pohřbena na hřbitově Père Lachaise v Paříži, kde byl později pohřben i Yves Montand. Její filmová kariéra trvající více než čtyři desetiletí zahrnovala přes šedesát filmů. Vynikala schopností vytvářet nezapomenutelné a ikonické ženské postavy v každé fázi své kariéry. Její talent, inteligence a odvaha čelit stárnutí z ní učinily jednu z nejvýznamnějších hereček francouzské i světové kinematografie.