Romain Goupil

Romain Goupil, narozen 12. července 1951 v Paříži, je francouzský filmový režisér, scenárista a herec. Pochází z umělecké rodiny – jeho otec Pierre Goupil byl kameraman a babička Lita Recio (1906-2006) byla herečka známá především dabingem. Již od útlého věku projevoval zájem o film, což bylo nepochybně ovlivněno rodinným prostředím. Politický aktivismus a počátky kariéry Goupilova filmová dráha je úzce spjata s jeho politickým aktivismem. V roce 1967, ve svých pouhých šestnácti letech, natočil své první dva krátké filmy L'exclu a Ibizarre, které byly původně uvedeny na ORTF, ale následně cenzurovány. Téhož roku byl vyloučen z Lycée Condorcet kvůli politickému aktivismu, což vedlo ke vzniku Comités d'Action Lycéens, které se staly předvojem květnových událostí roku 1968. Goupil se stal jedním z vůdců studentského hnutí během těchto nepokojů a dlouhou dobu byl aktivním trockistickým militantem. V roce 1970 opustil školu a začal pracovat jako asistent kameramana na filmech Roberta Ménégoze (L'Orchestre électrique, Paris Abadan), později se stal prvním asistentem režie u významných filmařů jako Chantal Akerman (Les Rendez-vous d'Anna), Roman Polanski (Tess) a Jean-Luc Godard (Sauve qui peut la vie, Allemagne neuf zéro). Průlom v režijní kariéře Goupilův režijní debut v celovečerním formátu přišel v roce 1982 s dokumentárním filmem Mourir à 30 ans (Half a Life), který je považován za jeden z nejlepších filmů o květnových událostech roku 1968 v Paříži. Film kombinuje Goupilovy vlastní archivní záběry natočené během dvanácti let s novějším materiálem a vzdává hold jeho příteli a spolubojovníkovi Michelu Recanatimu, militantnímu vůdci, který spáchal sebevraždu. Tento snímek získal prestižní ocenění Caméra d'Or na filmovém festivalu v Cannes, Césara za nejlepší debut a byl nominován na Oscara. Film je jak osobním příběhem, tak i hloubkovým pohledem na politickou scénu té doby. Další filmová tvorba Po úspěchu svého debutu Goupil pokračoval v natáčení filmů, které často odrážely jeho politické přesvědčení a osobní zkušenosti. V roce 1983 natočil thriller La Java des ombres, který však nezaznamenal úspěch u publika ani kritiky. Následovaly filmy Maman (1989) s Anémone v hlavní roli a Lettre pour L... (1993), který propojuje agónii Sarajeva (kam Goupil osobně jel natáčet) s umíráním jeho přítelkyně, bývalé aktivistky. Tyto filmy tvoří spolu s A mort la mort! (1999) autobiografickou trilogii o jeho revoltě a bývalém militantství. V posledně jmenovaném filmu hraje sám sebe jako bývalého osmašedesátníka, který se pohybuje mezi pohřby svých přátel, manželkou a milenkami. Ve filmu se objevují i další bývalí revoltující z Května 68 jako Brigitte Fontaine, Jacques Higelin, Daniel Cohn-Bendit, Edwy Plenel a André Glucksman. Pozdější tvorba a současnost V roce 2010 natočil Goupil film Les mains en l'air (Hands Up), který se odehrává částečně v roce 2067 a sleduje příběh mladé čečenské imigrantky v Paříži. Film je kritický k imigrační politice tehdejšího francouzského prezidenta Sarkozyho a vykresluje atmosféru strachu mezi imigranty. Jeho zatím poslední celovečerní film Les jours venus (2014) je autobiografickým dílem, ve kterém Goupil hraje sám sebe jako stárnoucího filmaře, který se ohlíží za svou minulostí. Film kombinuje fikci s osobními prvky a rodinnými záběry, přičemž ve filmu vystupují skuteční členové Goupilovy rodiny i jeho přátelé. Přestože Goupilovy filmy, ať už dokumenty nebo fikce, s jednou či dvěma výjimkami nepřitáhly velké publikum, zůstávají zrcadlem celé generace. Goupil je považován za nejvýmluvnějšího představitele ducha revoluce Května 68 a na rozdíl od mnoha svých revolučních souputníků zůstal věrný svým ideálům. Jeho dílo je charakteristické směsí dokumentárních postupů, fikce a autobiografických prvků, často s politickým podtextem a dávkou sebeironie.