Vítězslav Boček

Vítězslav Boček, herec, 24. prosince 1901, Kutná Hora – 6. května 1961, Praha Divadelní začátky a formování hereckého stylu Vítězslav Boček pocházel z Kutné Hory, kde se narodil na Štědrý den roku 1901. Nedokončil studia na obchodní akademii v Chrudimi a v roce 1921 zahájil svou hereckou dráhu u kočovných divadelních společností J. O. Martina a Josefa Burdy. Od poloviny 20. let vystřídal angažmá v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (1924-1925) a Slovenském národním divadle v Bratislavě (1925-1930). Ve významného divadelního herce vyzrál pod vedením profesora J. Hurta a V. Jiřikovského v Bratislavě, kde podle dobových kritik patřily jeho výkony k nejlepším na Slovensku. V opozici k dobovým avantgardním proudům se orientoval na civilně realistické, úsporné až strohé herecké prostředky, založené na precizní dikci a hloubce psychologické charakteristiky. Pražská divadelní kariéra Po bratislavském angažmá zakotvil na delší dobu ve Vinohradském divadle (1930-1948), následovalo Divadlo hlavního města Prahy v Karlíně (1948-1951), Divadlo státního filmu (1951-1954) a nakonec Městská divadla pražská (1954-1961). Ve 30. letech dostal četné příležitosti v inscenacích J. Bora (Aljoša Karamazov), B. Stejskala a F. Salzra. V Divadle státního filmu byl předním hercem a pod režiséry B. Stejskalem a A. Radokem hrál své životní role (Galén v Čapkově Bílé nemoci, otec v Tylově Paní Marjánce). Vleklá jaterní choroba znemožnila Bočkovi výrazněji ovlivnit herecký styl souboru Městských divadel pražských. Stejně jako jiní herci původně hrál role milovníků, později se přehrál do charakterních úloh v dramatech i komediích. Vynikl především v české klasice, ale i ve světovém repertoáru. Jeho herecké dozrávání vedlo od milovnických rolí k charakterním rolím dramatického i komediálního repertoáru, například v inscenacích Orlík, Loupežník, Bílá nemoc, Strakonický dudák, Vojnarka, Bratři Karamazovi, Veselé paní windsorské či Večer tříkrálový. Filmový debut a první role Do světa filmu vstoupil Boček až po třicítce, a sice s podporou Hugo Haase. Ve svém debutovém roce 1937 hrál Boček hned ve čtyřech filmech, dva z nich režíroval právě Hugo Haas. Debutoval v Haasově filmu Kvočna a v roce 1938 hrál Syna i v jeho adaptaci Bílé nemoci. Jednalo se o veselohru Kvočna (1937), kde ztvárnil roli Petra Tůmy, ale především o zdařilý filmový přepis Čapkova dramatu Bílá nemoc (1937), kde hrál syna účetního. Dále pak Boček hrál v dramatu Otakara Vávry Panenství (1937) v roli Hejtmánka. Ještě tentýž rok vytvořil svoji jedinou hlavní a velikou roli ušlápnutého a bojácného účetního Josefa Baška v Bromově dramatu Vyděrač. Účetní Bašek zjistí, že jeho bývalý šéf Alfred Merhaut (Jiří Plachý) pomalu rozkrádá textilní továrnu Globus. Vrchol filmové kariéry Ve snímku Vyděrač (1937), zfilmovaném přepisu románu Egona Hostovského, hrál ušlápnutého úředníka Josefa Baška, před nímž se otevřou netušené možnosti. Premiéry všech čtyř filmů proběhly na podzim 1937 a ve spojení se známými tvářemi (ve Vyděrači stála po jeho boku Adina Mandlová) mohly Bočkovi nastartovat slibnou filmovou kariéru, tak se však nestalo. Bočkova interpretace složité postavy patřila k vrcholným psychologickým výkonům meziválečného českého filmu. V Haasově dramatu Bílá nemoc (1937) ztvárnil zfanatizovaného syna účetního, který rozbíjí ampulky séra právě zabitého doktora Galána (Hugo Haas), aniž by věděl, že měly maršála (Zdeněk Štěpánek), kterému právě provolává slávu, zachránit před zákeřnou Bílou nemocí. Paradoxně tak zbožňovaného Maršála nevědomky zabíjí. Netušil však, že podobné filmové role ho budou provázet již po celý život. Poválečná filmová tvorba Boček hrál v dalších desetiletích téměř ve 40 filmech, musel se ale již spokojit jen s vedlejšími úlohami nepříliš sympatických mužů z lepší společnosti v typově různorodých filmech. Na tom se nic nezměnilo ani po druhé světové válce, a i když na přelomu 40. a 50. let hrál v několika filmech ročně, byl již natrvalo odsouzen k epizodním rolím, navíc ve snímcích nepříliš vysokých kvalit. Jeho herecký, nenápadně občanský výraz a vnitřní lyrismus se filmařům nehodily, a tak se do roku 1958 uplatňoval jen jako epizodista. Posledním vystoupením Vítězslava Bočka ve filmu byla drobná úloha v dramatu Lidé jako ty (1960). Po válce byl opět stereotypně obsazován do charakterově stejných rolí (význam a velikost postav se však zmenšil a v posledních letech jeho života jich také rapidně ubylo) ve filmech Třináctý revír (tajný), Lavina (hoteliér), Pancho se žení (lupič), Týden v tichém domě (Walter), Železný dědek (inženýr Podroužek), Ves v pohraničí (Havel), Krakatit (laborant), Revoluční rok 1848 (Trojan), Velká příležitost (Bartoš), Pětistovka (ředitel Spáčil), Němá barikáda (barikádník Kouba), Pan Hrabětín odchází (Mlejnek), Temno (sedlák Klanec), Přiznání (přednosta stanice), Mikoláš Aleš (faktor Grégrovy tiskárny), Výstraha (Ing. Ryska), Mstitel (lékař) a další. Naposledy se ve filmu objevil jako mistr v Čuříkově vzpomínce v dramatu Pavla Blumenfelda Lidé jako ty (1960). Vítězslav Boček se uplatnil také v rozhlase a televizi. Literární tvorba Velký prostor mu nabídl zejména za protektorátu rozhlas. V polovině 20. let napsal pod pseudonymem Tipan B. provokativní parodie na sentimentální texty pro ochotnická a zájezdová jeviště (Když jsem plela len aneb Hrůzostrašné mordy v pralese na Podhůře, Tak už neplač, Thalie! a Umřely nožičky). Na počátku 30. let se věnoval detektivnímu žánru.