Mai Zetterling

Mai Elisabeth Zetterling (24. května 1925, Västerås, Švédsko – 17. března 1994, Londýn, Anglie) byla švédská herečka, režisérka a spisovatelka, která se proslavila jak svou hereckou kariérou, tak později průkopnickou režisérskou tvorbou. Dětství a začátky kariéry Mai Zetterling se narodila do dělnické rodiny ve švédském Västerås. Část dětství strávila v Austrálii, kam se její matka Lina přestěhovala se svým manželem Joelem Zetterlingem. V pouhých 16 letech debutovala na divadelních prknech i ve filmu, když v roce 1941 nastoupila do Královského dramatického divadla (Dramaten), švédské národní scény. Její herecký talent se naplno projevil v roce 1944, kdy ztvárnila kontroverzní roli trýzněné prodavačky ve filmu Hets (Torment), který napsal Ingmar Bergman a režíroval Alf Sjöberg. Tento snímek je považován za počátek nové éry švédské kinematografie a pro Zetterling znamenal herecký průlom. Mezinárodní herecká kariéra Krátce po úspěchu ve filmu Torment se přestěhovala do Anglie, kde okamžitě uspěla v titulní roli ve filmu Frieda (1947) režiséra Basila Deardena, kde hrála po boku Davida Farrara. Po krátkém návratu do Švédska, kde opět spolupracovala s Bergmanem na jeho filmu Music in Darkness (1948), se vrátila do Británie a hrála v řadě britských filmů. Mezi její významné herecké počiny patří Quartet (1948), film založený na povídkách W. Somerseta Maughama, The Romantic Age (1949) režiséra Edmonda T. Grévilla, Only Two Can Play (1962) s Peterem Sellersem v režii Sidneyho Gilliata a The Witches (1990), adaptace knihy Roalda Dahla v režii Nicolase Roega. V 50. letech přijala nabídku zahrát si hlavní ženskou roli po boku Dannyho Kaye ve filmu Knock on Wood (1954), což byl její jediný hollywoodský film. Hollywood byl místem, které nenáviděla. Vrátila se do Anglie a hrála na jevišti v inscenaci Domeček pro panenky. Přechod k režii Podle vzpomínek jejího bývalého manžela Davida Hughese se jednoho rána uznávaná švédská herečka posadila v posteli a oznámila, že od nynějška začne režírovat filmy. Během několika týdnů zajistila financování svého prvního dokumentu a její nová kariéra byla zahájena. Když se zaměřila na celovečerní filmy, pravidelně vyvolávala skandály na filmových festivalech. Po režírování čtyř krátkých dokumentů pro BBC natočila krátkometrážní film The War Game (1963), který byl nominován na cenu BAFTA a získal Zlatého lva, než se vrátila do Švédska, aby natočila svůj celovečerní debut. Režisérská tvorba Její režisérský celovečerní debut Älskande par (1964, Loving Couples), založený na románech Agnes von Krusenstjerny, způsobil skandál na filmovém festivalu v Cannes v roce 1965 kvůli své sexuální explicitnosti a nahotě. Kenneth Tynan z The Observer jej později nazval "jedním z nejambicióznějších debutů od Občana Kanea". Nebyl to jediný film, který natočila a který vyvolal kontroverze svou otevřenou sexualitou. Když kritici recenzující její debutový celovečerní film prohlásili, že "Mai Zetterling režíruje jako muž", začala ve své tvorbě explicitněji zkoumat feministická témata. Film The Girls (Flickorna, 1968), který měl hvězdné švédské obsazení včetně Bibi Anderssonové a Harriet Anderssonové, pojednával o ženské emancipaci (nebo jejím nedostatku) ve společnosti ovládané muži, když protagonistky porovnávají své životy s postavami ve hře Lysistrata a zjišťují, že pro ženy se od starověku příliš nezměnilo. Pro svůj další film Night Games (Nattlek, 1966) Zetterling adaptovala svůj vlastní román stejného jména, který zkoumal dekadenci a zvrácenost vyšších tříd (sloužící jako širší metafora pro evropskou společnost jako celek). Mezi její další filmy patří Doctor Glas (1968), založený na kontroverzním románu Hjalmara Söderberga z roku 1905. Jeho prvky zahrnují potrat, nevěru, vynucená "manželská práva" a vraždu. Pokračující prokletí Zetterling na festivalech způsobilo, že tento film se měl promítat v Cannes, než byla celá akce zrušena kvůli událostem z května 1968 ve Francii. V sedmdesátých letech pracovala především mimo svou domovskou zemi, což vedlo k působivému a fragmentovanému dílu vytvořenému v několika zemích – včetně segmentu o vzpěračích ve filmu Visions of Eight o olympijských hrách v Mnichově a dánsky financovaného dokumentu Of Seals and Men, který se zaměřuje na lov tuleňů v Grónsku. V osmdesátých letech se Zetterling vrátila k celovečerní filmové tvorbě s britským filmem Scrubbers a nakonec i ke švédské kinematografii s filmem Amorosa. Tyto tři švédské filmy (Loving Couples, Night Games a The Girls) však představují jediný souvislý soubor v rámci národního uměleckého filmu v Zetterlingině pracovité kariéře. Zachycují její fascinaci sexualitou a reprodukcí, její společenskou kritiku, její suchý humor a její živou vizuální představivost. Její poslední hraný film, Amorosa (1986), dokonale završil její kariéru filmařky. Film je založen na životě Agnes von Krusenstjerny, švédské spisovatelky, na jejíž sérii "Miss von Pahlen" byl založen film Loving Couples. Zájem Zetterling o spisovatelku znovu ožil díky společným tématům, o kterých diskutovaly: "Von Krusenstjerna psala o mužích a ženách v konfliktu. Psala o lásce, jistě, a o bolesti lásky. Psala také o rodinných vazbách a tragédiích: manželství, dětech, šílenství." V tomto smyslu byla Zetterling nejvhodnější režisérkou pro adaptaci života von Krusenstjerny pro filmové plátno. Stala se spisovatelkou, jejíž vliv jak zahájil (Loving Couples), tak uzavřel kariéru Zetterling (Amorosa). Ukazuje to, že Zetterling nikdy neztratila ze zřetele stejné základní myšlenky, které chtěla prosazovat na začátku své kariéry. Osobní život a odkaz Mai Zetterling byla v letech 1944 až 1953 provdána za norského herce Tutteho Lemkowa. Měli dceru Etienne a syna Louise, který je profesorem environmentální sociologie na Autonomní univerzitě v Barceloně. Vydala autobiografii s názvem All Those Tomorrows. Od roku 1958 do roku 1979 byla provdána za britského spisovatele Davida Hughese, který s ní spolupracoval na jejích prvních filmech jako režisérka. Ve své autobiografii All Those Tomorrows, vydané v roce 1985, Zetterling popisuje milostné aféry s hercem Herbertem Lomem a později s Tyronem Powerem, se kterým žila od roku 1956 do začátku roku 1958. Zemřela v Londýně na rakovinu 17. března 1994 ve věku 68 let, rok po své poslední roli v televizi. Mai Zetterling je uznávána jako jedna z ženských průkopnic evropského filmu. Její dílo se vyznačuje odvážným přístupem k tématům sexuality, genderových rolí a společenské kritiky. Jako herečka i režisérka zanechala nesmazatelnou stopu v dějinách kinematografie a její filmy jsou dodnes ceněny pro svou uměleckou hodnotu a průkopnický přístup k feministickým tématům.