Lída Plachá

Lída Plachá, 24. listopadu 1921, Městec Králové – 14. října 1993, Praha, česká herečka Lída Plachá, vlastním jménem Ludmila Plachá, později provdaná Šavrdová, se narodila v Městci Králové. Od mládí projevovala zájem o herectví a úspěšně složila zkoušky na dramatické oddělení Státní konzervatoře. Její slibně se rozvíjející kariéru však přerušila druhá světová válka. Jako devatenáctiletá se seznámila s novinářem Juliem Fučíkem a zapojila se do odbojové činnosti jako jeho spojka. V roce 1942 byla zatčena gestapem a následně vězněna v koncentračním táboře Ravensbrück až do konce války. Poválečná divadelní kariéra Po osvobození v roce 1945 se Lída Plachá vrátila ke svému snu stát se herečkou. Prošla soukromou hereckou průpravou u významných hereček Národního divadla Boženy Půlpánové a Evy Vrchlické. Její profesionální divadelní dráha začala v sezóně 1945/1946, kdy hostovala v divadle Větrník Josefa Šmídy. Následně působila v Divadle pod Plachtou Jindřicha Plachty (1946-1947) a v Divadle 5. května (1947-1948). Po spojení Divadla 5. května s Národním divadlem se v roce 1948 stala členkou činohry Národního divadla, kde setrvala plných čtyřicet let až do svého odchodu do důchodu v roce 1988. Zpočátku byla Lída Plachá obsazována do rolí mladých dívek, naivek a hrdinek v českém i světovém klasickém a moderním repertoáru. Postupně se však přehrála do menších postav žen středního a staršího věku, kterým dala realistické pojetí. Její doménou byly lidové typy často s komediálním charakterem. Z četných divadelních inscenací stojí za zmínku její role v představeních jako Makar Dubrava (Anka), Lidé, bděte! (Lída Plachá), Výnosné místo (Pavlínka), Vstanou noví bojovníci (Kotlářka), Lucerna (Hanička, Klásková a Bába), Maryša (Horačka), Bílá nemoc (Dcera a Matka), Revizor (Avdoťa) a mnoha dalších. Filmová kariéra Před filmové kamery se Lída Plachá poprvé postavila v roce 1948 jako úřednice Fialová v dramatu Dravci režiséra Jiřího Weisse. Poté následovala téměř třicetiletá pauza, během níž se věnovala především divadlu. K filmovému plátnu se vrátila až v 70. letech, kdy ztvárnila menší role v několika filmech. V roce 1974 si zahrála uklízečku Marii Rašnerovou ve válečném filmu Sokolovo režiséra Otakara Vávry. Následovaly role v snímcích Tobě hrana zvonit nebude (1975, role zapisovatelky Lidušky Karešové), Vítězný lid (1977, role ministryně Ludmily Jankovcové) a Smrt stopařek (1979, role matky Bendové). V 80. a 90. letech se objevila ještě v několika filmech, například ve snímku Výjimečná situace (1985) jako důchodkyně Pacinová, v mezinárodní koprodukci Poslední motýl (1990) a v jednom ze svých posledních filmů Městem chodí Mikuláš (1992, role staré ženy) režiséra Karla Kachyni. Televizní tvorba Významnou měrou se Lída Plachá podílela také na formování rozhlasového a televizního vysílání. V televizi účinkovala v řadě inscenací, jako byly Otevřený kruh, Jak přijít o život, Případ Adler, Magnetická luneta, Nezbedná pohádka, Když Praha povstala, Mílaři, Signál, Hlas krve, Černá kulička, Velká kočičí pohádka či Proč pláčeš, břízo bílá. Diváci si ji pamatují také z populárních televizních seriálů. Objevila se v seriálech Dnes v jednom domě (1980), Návštěvníci (1983), Sanitka (1984), Synové a dcery Jakuba skláře (1985) a Rodáci (1988). Působila také v rozhlase a dabingu. Ocenění a osobní život Za svou uměleckou a politickou činnost získala Lída Plachá řadu ocenění. V roce 1966 obdržela titul Zasloužilé členky Národního divadla, v roce 1971 Řád práce a v roce 1976 titul Zasloužilé umělkyně. Dále jí byly uděleny Ceny Svazu českých dramatických umělců (1978, 1982), Cena Jaroslava Průchy (1981) a Řád Vítězného února (1981). Od roku 1982 byla členkou předsednictva ústředního výboru Svazu českých dramatických umělců. V osobním životě byla Lída Plachá druhou manželkou herce a kolegy z Národního divadla Zdeňka Šavrdy (1907-1982). Zemřela 14. října 1993 v Praze ve věku 71 let.