Mirko Ellis

Mirko Ellis (4. září 1923, Locarno, Švýcarsko – 11. září 2014, Alghero, Sardinie, Itálie) byl švýcarsko-italský filmový, divadelní a televizní herec. Počátky kariéry Narodil se jako Mirko Korcinsky v Locarnu do rodiny litevského původu. Po studiích se přestěhoval do Itálie, kde v roce 1946 debutoval ve filmu pod svým skutečným jménem. Jeho první role přišla v kritiky oceňovaném neorealistickém dramatu Il sole sorge ancora (The Sun Still Rises) režiséra Alda Vergana, kde přesvědčivě ztvárnil mladého nacistického důstojníka. Tato role ukázala jeho umělecké schopnosti a talent pro ztvárnění chladných a cynických postav. V roce 1948 se k podobné roli vrátil, tentokrát s ironickým nádechem, v satirickém filmu Accidenti alla guerra! režiséra Giorgia Simonelliho. Divadelní a televizní kariéra Po okrajové divadelní roli v roce 1947 přijal v roce 1949 umělecké jméno Mirko Ellis a získal uznání jako mladý letec ve filmu Rondini in volo režiséra Luigiho Capuana. Během raných 50. let byl aktivní v kinematografii, ačkoli nedosáhl širokého věhlasu a často se objevoval v diskrétně obsazených rolích. Účastnil se také různých divadelních společností, včetně Theatre of the Satyrs v roce 1951 a později společnosti vedené Elenou Zareschi, Marií Letizií Celli a Mariem Pisu, kde v roce 1956 hrál v inscenaci Anastasia režiséra Adolfa Geriho. V roce 1957 debutoval v televizi v komedii Alberta Hussona La cucina degli angeli, kterou režíroval Alexander Brissoni. Objevil se také v památné televizní adaptaci Ostrova pokladů z roku 1959, kterou režíroval Anton Giulio Majano. Poté následovala dlouhá přestávka v televizní tvorbě, k níž se vrátil až v roce 1977 s A proposito di Francis Macomber v režii Giorgia Mosera. Mezinárodní filmová kariéra V roce 1956 se Ellis objevil v prestižním francouzském filmu Elena and Her Men (Elena et les Hommes, v anglicky mluvících zemích uváděném jako Paris Does Strange Things) režiséra Jeana Renoira, kde hrál po boku Ingrid Bergman, Jeana Maraise a Mela Ferrera. Tento film je považován za třetí část trilogie, která zahrnuje také The Golden Coach (1952) a French Cancan (1955). V roce 1959 ztvárnil roli Magona, bratra hlavního hrdiny, ve velkorozpočtovém historickém dobrodružném filmu Hannibal (Annibale) režisérů Carla Ludovica Bragaglii a Edgara G. Ulmera. Ve filmu, který byl natočen v Itálii, ale financován americkým studiem Warner Brothers, hrál po boku Victora Maturea, který ztvárnil titulní roli kartaginského generála. Éra spaghetti westernů Ellis se významně prosadil v žánru spaghetti westernů, kde se objevil ve 14 filmech mezi lety 1964 a 1973. Mezi jeho nejvýznamnější role v tomto žánru patří postava indiánského náčelníka Yellow Handa ve filmu Buffalo Bill, Hero of the Far West (Buffalo Bill, l'eroe del far west) z roku 1965, kde hrál proti Gordonu Scottovi v titulní roli. Film režíroval Mario Costa a Ellis v něm ztvárnil zápornou postavu indiánského náčelníka, který se dostává do konfliktu s legendárním Buffalo Billem. Historické a dobové filmy Ellis se objevil také v několika významných historických a dobových filmech. V roce 1963 hrál ve filmu The Ten Gladiators a v roce 1964 ve snímku The Revolt of the Pretorians, který režíroval Alfonso Brescia. V tomto filmu, odehrávajícím se v antickém Římě, se Ellis objevil po boku Richarda Harrisona a Giuliana Gemmy. Film vypráví příběh vzpoury proti tyranskému císaři Domitianovi a jeho ambiciózní egyptské velekněžce. Pozdější kariéra a odkaz V průběhu své kariéry Ellis střídal významné role s charakterními postavami v žánrových filmech a televizních produkcích. Jeho vysoká postava, blonďaté vlasy a výrazná fyzická přítomnost z něj dělaly ideálního představitele jak záporných, tak kladných postav. Mezi jeho další významné filmy patří Arizona Colt (1966) a Long Live Death... Yours! (1971). Ellis ukončil svou hereckou kariéru v roce 1980. Byl ženatý s herečkou Esther Maring, s níž žil v Algheru na Sardinii. Zemřel 11. září 2014 ve věku 91 let pádem z balkonu svého bytu ve čtvrtém patře. Policie se domnívala, že šlo o sebevraždu. Mirko Ellis zanechal významnou stopu v evropské kinematografii, zejména v italských žánrových filmech 50. a 60. let 20. století. Jeho schopnost ztvárňovat různorodé postavy a přizpůsobit se různým filmovým žánrům z něj učinila respektovaného charakterního herce své doby.