Ida Lupino

Ida Lupino, 4. února 1918, Londýn, Anglie – 3. srpna 1995, herečka, režisérka, scenáristka a producentka Ida Lupino se narodila v Londýně do významné divadelní rodiny s uměleckou tradicí sahající až do renesance. Její otec Stanley Lupino byl uznávaným hudebním komikem a matka Connie O'Shea (známá jako Connie Emerald) byla herečkou. Již v dětství projevovala mimořádný talent – v sedmi letech napsala svou první hru a ve věku deseti let znala nazpaměť všechny hlavní ženské role v Shakespearových hrách. Vzdělání získala na prestižní Royal Academy of Dramatic Art, kam nastoupila ve třinácti letech. Filmovou kariéru zahájila v roce 1932 ve snímku Her First Affaire. V roce 1934 odešla do Hollywoodu, kde zpočátku hrála nevýznamné role pro studio Paramount. Zlom v její kariéře přišel s filmem The Light That Failed (1939), kde ztvárnila roli zlomyslné cockney modelky. Tento výkon jí otevřel dveře k významnějším rolím a smlouvě se studiem Warner Bros. V roce 1940 ji producent Mark Hellinger obsadil do role femme fatale ve filmu They Drive by Night (1940) režiséra Raoula Walshe, kde hrála po boku George Rafta, Ann Sheridan a Humphreyho Bogarta. Film měl úspěch a kritici se shodli, že Lupino film "ukradla", zejména díky své působivé scéně u soudu. Warner Bros. jí následně nabídlo smlouvu, kterou vyjednala tak, aby zahrnovala i práva na nezávislou tvorbu. S Walshovou a Bogartem znovu spolupracovala na filmu High Sierra (1941), kde zapůsobila na kritika Bosleyho Crowthera svým ztvárněním "oddané milenky". Mezi její další významné filmy patří The Sea Wolf (1941) s Edwardem G. Robinsonem a Johnem Garfieldem, kde ztvárnila uprchlici před zákonem na lodi s brutálním kapitánem. Přestože se s režisérem Michaelem Curtizem příliš neshodla a s hlavní hvězdou Robinsonem měla napjaté vztahy, s Garfieldem si rozuměla a společně bojovali za změny ve scénáři. Film, který byl nedávno restaurován a jehož děj se značně odchyluje od Londonova románu, je dnes vnímán jako intenzivní alegorie koncentračního tábora, která nastoluje otázky fašismu a spoluviny, jež Hollywood nebyl před vstupem Ameriky do druhé světové války ochoten řešit. V roce 1943 zazářila ve filmu The Hard Way, kde ztvárnila bezohlednou ženu, která tlačí svou sestru k herecké kariéře, aby unikly z malého města. Za tento výkon, v němž nabídla nebojácně nesympatickou postavu, získala ocenění New York Film Critics Circle Award za nejlepší herečku, přestože na Oscara nikdy nominována nebyla. V thrilleru Ladies in Retirement (1941) ztvárnila vražednou služku a ve filmu The Hard Way (1943) podala oceňovaný výkon jako bezohledná žena, která tlačí svou sestru k umělecké kariéře, aby unikly z jejich malého města. Lupino často vyvolávala hněv šéfa studia Jacka Warnera tím, že odmítala role, které považovala za nedůstojné, a požadovala úpravy scénářů. V důsledku toho strávila ve Warner Bros. mnoho času suspendována. V roce 1941 odmítla vedlejší roli ve filmu Kings Row a hlavní roli ve filmu Juke Girl, za což byla ve studiu suspendována. Po několika měsících došlo k usmíření, ale její vztah se studiem zůstal v následujících letech napjatý. Po dokončení natáčení dramatu Deep Valley (1947) Lupino opustila Warner Brothers, když odmítla exkluzivní čtyřletou smlouvu. O rok později se objevila pro 20th Century Fox jako barová zpěvačka ve film noir Road House, kde sama zpívala své hudební čísla. V roce 1951 hrála ve filmu On Dangerous Ground a možná se ujala i některých režijních úkolů, když režisér Nicholas Ray onemocněl. Se svým druhým manželem Collierem Youngem (jejím prvním manželem byl herec Louis Hayward) založila v roce 1949 produkční společnost a začala psát scénáře, zabývající se kontroverzními tématy jako znásilnění, nemanželské děti a bigamie. Jejich prvním projektem bylo drama o svobodné matce Not Wanted (1949), které Lupino produkovala a na jehož scénáři spolupracovala s Paulem Jarricem. Když režisér Elmer Clifton v polovině produkce onemocněl, Lupino nastoupila a film dokončila; její práce však nebyla oficiálně uvedena. Lupino je široce uznávána jako nejvýznamnější filmařka pracující v 50. letech během hollywoodského studiového systému. Se svou nezávislou produkční společností spolunapsala a spoluprodukovala několik filmů se sociálním poselstvím a stala se první ženou, která režírovala film noir, The Hitch-Hiker, v roce 1953. Mezi její další režírované filmy patří Not Wanted (1949) o nechtěném těhotenství (převzala film za nemocného režiséra a odmítla režijní kredit); Never Fear (1950), volně založený na jejích vlastních zkušenostech s ochromující obrnou; Outrage (1950), jeden z prvních filmů o znásilnění; The Bigamist (1953) a The Trouble with Angels (1966). V 50. letech Lupino přešla k televizi, kde se objevila v široké škále seriálů, včetně Mr. Adams and Eve (1957-1958), sitcomu o bouřlivém hollywoodském páru, který vytvořila jako prostředek pro sebe a svého třetího manžela, herce Howarda Duffa. Její kariéra se dále rozšířila, když se stala plodnou režisérkou epizodického televizního vysílání, kde ji její pověst v oboru pro schopnost pracovat s akčními scénami vedla k režírování mnoha westernů jako The Rifleman a žánrových pořadů jako The Untouchables a The Twilight Zone. Její pozdější televizní kariéra zahrnovala režijní práce pro populární sitcomy jako The Donna Reed Show, Bewitched, Gilligan's Island a hostující vystoupení v pořadech včetně Streets of San Francisco a Charlie's Angels. Lupino se následně soustředila na svou hereckou kariéru a mnoho jejích pozdějších rolí bylo v televizních seriálech, včetně The Streets of San Francisco, Columbo, Ellery Queen a Charlie's Angels. Nejpozoruhodnější z jejích pozdějších filmových výkonů přišel v dramatu Sama Peckinpaha Junior Bonner (1972), kde ztvárnila matku stárnoucí rodeo hvězdy (Steve McQueen). Od roku 1975 jí řada zdravotních problémů omezila schopnost pracovat a byla nucena odejít do důchodu po účinkování ve filmu My Boys Are Good Boys (1978). Ida Lupino byla anglicko-americkou filmovou herečkou a režisérkou a průkopnicí mezi filmařkami. Během své 48leté kariéry se objevila v 59 filmech a režírovala sedm dalších. Také se objevila v seriálových televizních pořadech 58krát a režírovala dalších 50 epizod. Kromě toho přispěla jako scenáristka k pěti filmům a čtyřem televizním epizodám. Má dvě hvězdy na hollywoodském chodníku slávy za přínos v oblasti televize a filmu – nacházejí se na adrese 1724 Vine Street a 6821 Hollywood Boulevard. Ida Lupino zemřela 3. srpna 1995 ve věku 77 let. Její krátká, ale nesmírně vlivná režisérská kariéra, zabývající se tématy žen uvězněných společenskými konvencemi, obvykle pod melodramatickým nebo noirovým pláštěm, je průkopnickým příkladem proto-feministické filmové tvorby. Jako herečka i režisérka zanechala nesmazatelnou stopu v historii kinematografie a otevřela dveře dalším ženám v filmovém průmyslu.