Jiří Lehovec

Jiří Lehovec (3. ledna 1909, Praha – 11. prosince 1995, Praha) byl významný český dokumentarista, filmový režisér a fotograf. Patří mezi zakladatele českého dokumentárního filmu a bývá označován za "básníka všedního dne". Vzdělání a počátky kariéry Již od dětství projevoval Lehovec zájem o techniku, fotografii a film. Po maturitě na vinohradském reálném gymnáziu absolvoval čtyři semestry elektrotechniky na VUT v Brně (1927–1929) a následně vystudoval dějiny umění a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1929–1935). Jako student psal filmové kritiky a recenze do Studentského časopisu a aktivně se zapojil do české avantgardy jako člen Devětsilu, Filmklubu, Levé fronty a dalších uměleckých skupin. V roce 1930 začal spolupracovat s Alexandrem Hackenschmiedem a Ladislavem Emilem Berkou, s nimiž poprvé vystavil své fotografie na výstavách "Nová česká fotografie" (1930, 1931). Fotografování se věnoval do roku 1938, poté se soustředil především na film. Filmová dráha před válkou a během okupace Již v roce 1935 natočil pro divadlo D34 filmový doprovod pro inscenaci Máchova Máje. Během vojenské služby působil jako kameraman ve Vojenském technickém ústavu (1935–1938), následně jako režisér kulturního oddělení AB na Barrandově (1938–1940). V tomto období vytvořil několik významných dokumentárních snímků, mezi něž patří Kamenná sláva (1938) a především Divotvorné oko (1939), které je považováno za jeden z jeho nejvýznamnějších filmů. V tomto experimentálním dokumentu Lehovec pomocí detailních záběrů zkoumá běžné předměty jako rýžový kartáč, zvonek budíku, útroby kapesních hodinek či bublinky v sodovce, čímž proměňuje všední realitu díky jinému úhlu pohledu. Během okupace krátce vedl vlastní firmu pro natáčení reklam a propagačních filmů (1940) a pracoval v Baťových ateliérech ve Zlíně. V letech 1944–1945 působil na Barrandově jako asistent režie a pomocný režisér na hraných filmech Skalní plemeno a Rozina sebranec. Poválečná tvorba a Krátký film Po válce se stal zakladatelem a šéfrežisérem Krátkého filmu Praha (1945–1949). V Československém státním filmu setrval nejprve jako režisér hraných filmů (1949–1951) a později až do odchodu na penzi jako dokumentarista a režisér filmových a televizních krátkých dokumentárních, osvětových a propagačních snímků. V roce 1950 natočil svůj první celovečerní hraný film Přiznání (za režijní spolupráce Jiřího Weisse), který však přejímal tehdejší vládní ideologii a rychle zapadl. Vrcholné období tvorby V 50. a 60. letech vytvořil Lehovec řadu významných dokumentárních filmů, v nichž se zaměřoval především na obyčejné a všední věci, které dokázal pomocí filmové řeči zachytit a předvést nově, nevšedně a originálně. K jeho nejvýznamnějším dílům z tohoto období patří Barevný svět Otakara Nejedlého (1954), Příběh staré řeky (1956) a Praha, matka měst (1958), za který získal v témže roce Grand Award na Expo v Bruselu. V roce 1963 natočil svůj druhý a poslední celovečerní hraný film Mykoin PH 510, okupační drama podle vlastního námětu a scénáře o českých vynálezcích penicilinu. Tento film předjímal žánrovou formu dokudramatu a Lehovec v něm zúročil své zkušenosti dokumentaristy. Pozdní tvorba a pedagogická činnost V pozdějším období své kariéry vytvořil Lehovec několik významných dokumentárních portrétů uměleckých osobností, například Jiří Trnka (1969). K jeho posledním významným dílům patří Její první film (1973), Nejskromnější umění (1974) a Kouzelná svítilna (1975). Vedle filmové tvorby se Lehovec věnoval také pedagogické činnosti – v letech 1965–1983 a 1990–1995 vyučoval dokumentární film na FAMU, kde získal tituly docent (1969) a profesor (1980). Spoluzakládal také festival filmů o umění ARSfilm v Kroměříži (1964–1981). Jiří Lehovec svou tvorbou významně přispěl k rozvoji českého dokumentárního filmu a jeho inovativní přístup k zachycení všedních věcí nevšedním způsobem ovlivnil několik generací českých filmařů. Jeho fotografie jsou uloženy na UMPRUM v Praze a v brněnské Moravské galerii.