Jozef Dóczy

Jozef Dóczy, 19. listopadu 1929, Nitra, Československo – 21. ledna 2013, Nitra, Slovensko, slovenský herec. Začátky kariéry Jozef Dóczy se narodil v Nitře, kde prožil celý svůj osobní i profesionální život. Původním povoláním byl obchodník, pracoval jako prodavač v potravinách, kde prošel cestou od učně přes tovaryše až k mistrovské pozici. Zároveň navštěvoval učňovskou obchodní školu, kde si založili studentské divadlo. V roce 1951 nastoupil na základní vojenskou službu v české Plzni, kde začal recitovat a s básní Rakvy z Vietnamu od Milana Rúfuse vyhrál celoarmádní soutěž. Jako voják hrával s úderkou Jindřicha Plachty z Armádního divadla na Vinohradech, s divadelními a komickými scénkami objížděli vojenské útvary po celém tehdejším Československu. Přestože dostal nabídku zůstat v Praze, s humorem sobě vlastním ji odmítl s tím, že se nemůže naučit "ř". Divadelní kariéra Po návratu do rodné Nitry v roce 1953 se divadlu věnoval nejprve ochotnicky v divadelním souboru Nitran. Během jedné z přehlídek ochotnických divadel si ho všiml legendární divadelní režisér Andrej Bagar. Své předchozí povolání opustil v roce 1955, kdy nastoupil do uměleckého souboru tehdejšího Krajového divadla v Nitře. Na divadelních prknech se poprvé objevil jako člen ochotnického kroužku tovaryšů. Později si ho pro jeho talent, nasazení a jedinečný projev všimli i režiséři profesionálních divadel. Angažmá ve svém souboru mu nabídl Andrej Bagar, které následně přijal, aby započal svou bohatou kariéru. Za svou 50letou éru v Nitranském divadle ztvárnil více než sto padesát postav. Diváci nejdříve Krajového divadla a později Divadla Andreja Bagara ho milovali. Na jeho prknech ztvárnil celkem 174 postav, nejoblíbenější byl Luigi Lombardini ve hře Luigiho srdce, poslední pak Firs v Čechovově Višňovém sadu. Filmová a televizní tvorba Diváci si Dóczyho oblíbili také z více než 120 televizních inscenací, pohádek, zábavných programů a filmů. Nezapomenutelný zůstává jako Morák ve Svákovi Raganovi, v postavách v Sebechlebských hudcích či Adamovi Šangalovi. Jožko Dóczy účinkoval v desítkách televizních programů, relací a inscenací. Mezi nejznámější filmy, ve kterých se představil, patří například Sebechlebskí hudci, Stratená dolina, Demokrati, Šípová Ruženka, Sváko Ragan či Adam Šangala. Jeho filmografie zahrnuje snímky jako V hodine dvanástej (1958), Pán a hvezdár (1959), Skalní v ofsajde (1960), Most na tú stranu (1961), Výlet po Dunaji (1962), Výhybka (1963), Pre mňa nehrá blues (1964), Tango pre medveďa (1967), Generácia (1969), Adam Šangala (1972), Sebechlebskí hudci (1976), Milosrdný čas (1976), Stratená dolina (1976), Demokrati (1980), Mačka (1982), Zrelá mladosť (1983), Začiatok sezóny (1987), Šípová Ruženka (1990), Suzanne (1996) a Rivers of Babylon (1998). Herecký styl a osobnost V herectví Jozefa Dóczyho se střídaly polohy komické se smutno-směšnými, groteskní s vážnými. V nitranském divadle vytvořil desítky postav. Profesionální kariéru mohl ukončit v roce 1992, kdy odcházel do důchodu, ale ani tehdy se s divadlem nerozloučil. Režiséři ho obsazovali do různých inscenací, spoléhajíce na jeho nestárnoucí a léty čím dál pestřejší komediální mistrovství. Jeho herecké kreace s kolegou Milanem Kišem v Zlatých chlapcích, Jeppem z vršku či Fidlikantech na střeše patří k vrcholům obou představitelů starší generace slovenského divadla. V šedesátých letech minulého století spolu tvořili legendární komickou dvojici. Jeho kolegové z nitranského divadla na něj vzpomínají jako na skvělého člověka, kolegu, přítele, otce, syna a dědu. Srdcem byl pravý Nitran, srdečný hostitel, láskyplný vinohradník, gurmán života. Šiřitel dobré nálady, pozitivní energie, humoru a vtipu. Nejen na prknech, která znamenají svět, ale v celém svém bezprostředním okolí, v konání a spontánním chování. Oddaný a pokorný služebník bohyně Thálie. Čelný reprezentant velké a dnes už možná zlaté generace slovenských herců, pro které divadlo bylo vším. Nejvýznamnější filmové role Mezi jeho nejvýznamnější filmové role patří postava v historickém dramatu Adam Šangala (1972), kde účinkoval po boku Michala Dočolomanského v třídílném televizním seriálu podle Jegeho románu o mladém slovenském nevolníkovi žijícím v 17. století. Dále byl známý díky filmům Demokrati (1980) a Skalní v ofsajde (1961). Ve filmu Skalní v ofsajde, který pojednává o třech vášnivých fotbalových fanoušcích, pro které je fotbal přednější než práce nebo rodina, ztvárnil roli lékaře. V roce 1998 se objevil ve slovenské komediální filmu Rivers of Babylon režiséra Vlada Balca, který byl vybrán jako slovenský kandidát na Oscara za nejlepší cizojazyčný film na 71. ročníku udílení Oscarů. Film je založen na stejnojmenném románu Petera Pišťanka z roku 1991. Ocenění a uznání Za své herecké mistrovství získal Jozef Dóczy v roce 1975 titul zasloužilý umělec. V roce 2001 mu za celoživotní dílo udělili Cenu Jozefa Kronera a v roce 1995 získal za celoživotní přínos a výrazný rozvoj divadelního i filmového umění Cenu města Nitry. V roce 2010 mu tehdejší prezident SR Ivan Gašparovič udělil Řád Ľudovíta Štúra II. třídy za mimořádné zásluhy o rozvoj v oblasti umění, zvláště divadelního. V roce 2009 se stal čestným občanem města Nitry. Na podporu malých projektů realizovaných v rámci Nitranského regionu, talentů, umění, vzdělávání mládeže a dospělých, kulturních aktivit, programů a také podporu využití volného času mládeže založil Jozef v roce 2004 fond nesoucí jeho jméno. Osobní život Jozef Dóczy miloval stejně jako divadlo i svou rodinu – (dnes již zesnulou) manželku Martu, syny Jaroslava a Petra, vnuky Lindu a Jožka. Jeho syn Jaroslav Dóczy je ředitelem Divadla Andreja Bagara v Nitře a externě vykonává i pedagogickou činnost na Filozofické fakultě UKF v Nitře a na Soukromé konzervatoři v Nitře. Jeho bratr Peter se věnoval hudbě († 25.12.2020). Jozef Dóczy patřil k velkým nitranským patriotům a bardům Divadla Andreja Bagara. Byl srdečným hostitelem, vášnivým vinohradníkem a gurmánem. Dóczyho gulášové párty byly vyhlášené a o jeho guláši se šířily legendy. Kolegům a přátelům, které vyhlášeným gulášem hostil na své zahradě s chatou pod Zoborem, říkával: "Bez dobrého jídla není ani dobrého umění. Bez dobrého umění není dobrých lidí. A bez dobrých lidí není ničeho".