Aleksei Dudaryov

Aleksej Dudarjov se narodil 6. června 1950 a zemřel 27. února 2023. Byl sovětský a běloruský dramatik a scénárista. Vzdělání a počátky kariéry Dudarjov se narodil v rolnické rodině. V roce 1968 absolvoval Novopolockou odbornou školu ropařů. V roce 1976 ukončil divadelní fakultu Běloruského divadelního a uměleckého institutu. Působil jako herec a asistent hlavního režiséra pro literární část Běloruského republikánského divadla pro mladé diváky (1976-1979). V letech 1979-1983 byl členem scénáristické a redakční rady běloruské televize ('Telefilm', Minsk). Profesní působení Od roku 1987 zastával funkci tajemníka Svazu divadelních pracovníků BSSR. Od roku 1991 byl šéfredaktorem časopisu Mastatstva. Od roku 1992 se stal předsedou Běloruského svazu divadelních pracovníků. Byl oceněn titulem Zasloužilý umělecký pracovník Běloruské SSR. Filmová tvorba Dudarjov napsal scénáře k několika významným filmům. Jeho nejznámějšími díly jsou Fortress of War (2010), Belye rosy (1984) a Dneprovskiy rubezh (2009). Film Fortress of War pojednává o hrdinské obraně Brestské pevnosti, která byla napadena během prvního úderu německých okupantů 22. června 1941. Příběh popisuje události prvních dnů obrany včetně tří hlavních center odporu vedených velitelem pluku Pjotrem Michajlovičem Gavrilovem, komisařem Jefimem Mojsejevičem Fominem a velitelem 9. pohraniční stanice Andrejem Mitrofanovičem Kiževatovem. Film Belye rosy byl natočen v roce 1983 ve studiu Belarusfilm podle Dudarjovovy hry stejného názvu v režii Igora Dobroljubova. Dudarjov později oznámil plány na pokračování tohoto oblíbeného filmu. Film Dneprovskiy rubezh z roku 2009 je částečně založen na roli generála Konstantina Rokossovského v prvních měsících východní fronty druhé světové války. Příběh se odehrává v červenci 1941 během sovětské obrany města Mogilev na řece Dněpr. Mezinárodní uznání Dudarjovova díla byla přeložena do polštiny, ruštiny, slovenštiny, turkmenštiny, uzbečtiny, ukrajinštiny, estonštiny, litevštiny a dalších jazyků. V pozdních osmdesátých letech byl v Indii s moskevskými dramatiky, kde se setkal s vděčností za film Belye rosy. Jedna žena mu řekla: „Váš film je zde jedinou záchranou. Když mám splín, jdu za přítelem, který pracuje jako promítač, a požádám ho, aby mi tento film pustil. Vždy ho sleduji od začátku do konce a vždy mi to změní náladu. Je to jakási filmová terapie."