Vladimír Janura

Vladimír Janura (20. listopadu 1923 Praha – 20. října 1982 České Budějovice) byl český divadelní herec a režisér. Narodil se v Praze do rodiny malířky, scénografky a kostýmní návrhářky Marie Kuklové-Janurové. Po ukončení druhé světové války v roce 1945 začal bez odborného vzdělání hrát v pražském Divadelním kolektivu Raketa, což odstartovalo jeho celoživotní hereckou dráhu. Divadelní kariéra Své první profesionální angažmá získal ještě v první poválečné sezóně ve Východočeském divadle v Pardubicích, kde působil do roku 1951. Zde podával přesvědčivé herecké výkony po boku již známých nebo později slavných osobností a začal se věnovat i divadelní režii. V letech 1951–1953 působil v Severočeském divadle v Liberci. Zásadní zlom v jeho kariéře přišel v roce 1953, kdy mu režisér Miroslav Macháček nabídl angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Pod Macháčkovou režií odehrál své první role v tomto divadle (Potopené kameny, Hamlet, Poprask na laguně). V českobudějovickém hereckém souboru se stal nezastupitelnou osobností a patřil mezi jeho přední členy díky svému výraznému a osobitému projevu. Během své dlouhé kariéry v Jihočeském divadle ztvárnil širokou škálu postav – od králů přes pantáty až po ušlápnuté manžely. Významné divadelní role Mezi jeho nejvýznamnější divadelní role patřily: Bláha v Našich furiantech, Dvořan v Lucerně, Rytíř Tobiáš ve Večeru tříkrálovém, Abbé Roch v Rozmarném létu, Huppert v Nočním hostu, Domovník Sedláček v Majitelích klíčů, Brown v Žebrácké opeře, Král v Hamletovi, Hrabě z Kentu v Králi Learovi, Sganarelle v Don Juanovi, Joe Keller ve hře Všichni moji synové a Solfernus v Hrátkách s čertem. V šedesátých letech se dočkal i několika hlavních rolí, především v shakespearovském repertoáru (Sen noci svatojánské, Hamlet). Poslední velkou roli odehrál ve hře Těžká Barbora v roce 1978. Filmová kariéra Přestože byl Vladimír Janura primárně divadelním hercem, vytvořil i několik filmových rolí. Jeho filmový debut přišel krátce před odchodem z Pardubic, kdy si zahrál v dětském válečném filmu Malý partyzán (1950) režiséra Pavla Blumenfelda, kde ztvárnil roli dělníka Hanuše, otce hlavního dětského hrdiny. Před filmovou kameru se vrátil až o deset let později s krátkým rodinným snímkem Ve světě kolejí (1960). Další nevelké příležitosti mu přinesla až následující dekáda. V roce 1971 se objevil jako veterinář ve filmu Černý vlk režiséra Stanislava Černého, který vykresloval obtížné poslání strážců hranic v socialistickém Československu. V dramatu z konce války Zbraně pro Prahu (1974) režiséra Ivo Tomana ztvárnil malou postavu odbojáře. Kromě filmových rolí se Vladimír Janura věnoval i rozhlasové tvorbě a často účinkoval v inscenacích natočených rozhlasovým studiem v Českých Budějovicích. Osobní život Jeho manželka Jiřina Janurová byla v Jihočeském divadle mnoho let inspicientkou. Měli spolu dvě dcery, z nichž starší Šárka Janurová-Kavanová se také věnovala herectví a působila jako herečka a loutkoherečka v Malém divadle v Českých Budějovicích. Hereckou tradici rodiny dále rozvíjejí i jeho dva vnuci, herci Ondřej Kavan a Martin Kavan. Vladimír Janura zemřel nečekaně v Českých Budějovicích 20. října 1982 ve věku nedožitých 59 let.