João Di Sordi: Nejlepší filmy a seriály

João Di Sordi: Filmy a seriály

Dané slovo (1962)
FilmRole: Detetive
Zé de Burro musí splnit to, k čemu se zavázal pohanské africké bohyni Iansã. Tu brazilský náboženský synkretismus spojil se svatou Barborou. Kněz ale Burra nepustí do kostela. Poutník je tak nucen čekat se svým obrovským křížem před kostelem, přičemž celá událost postupně proniká do místního tisku a vůbec začíná nabírat poněkud nežádoucí směr.

Dané slovo bylo velkým překvapením na MFF v Cannes v roce 1962, kde byl snímek nadšeně přijat kritikou i diváky. V této euforii mu porota udělila cenu nejvyšší: Zlatou palmu. Dnes to vypadá, že je film zapomenutý, ačkoli mu tehdy byla dána přednost před díly jako Anděl zkázy Luise Buñuela, Zatmění Michelangela Antonioniho nebo Kapka medu Tonyho Richardsona. Brazilský snímek lze chápat jako pamflet na téma intolerance nebo jako alegorii na vítězství víry nad pohanským kultem. Je třeba si uvědomit, že scénář kontroloval pověřený kněz a církev poskytla kostýmy i rekvizity, aby byla dodržena „čistota“. Debutující Anselmo Duarte chtěl dodat filmu punc dokumentárnosti, a tak záměrně vybral povětšinou neznámé začínající herce. Děj zasadil do lidového prostředí státu Bahia, avšak jej oprostil od jeho folklórního a exotického kontextu. S odstupem více než čtyřiceti let je zřejmé, že Dané slovo zůstává pro nás zajímavým svědectvím doby, důkazem renesance brazilského filmu a ukázkou kinematografie, od níž se cinema novo distancuje. Autor literární předlohy Dias Gomes a jeho žena Janete Clairová se v osmdesátých letech stávají s nástupem televize hlavními scenáristy prvních televizních románů (u nás chybně označovaných jako telenovely). Režisér Anselmo Duarte (nar. 1920) ztvárnil přes padesát nejrůznějších rolí. Asi nejzajímavější je jeho účast v nedokončeném filmu Orsona Wellese Všechno je pravda. Jinak se spíše proslavil v rolích svůdníků v chanchadas odehrávajících se v Riu de Janeiru. Jeho kariéra je velmi proměnlivá a většina filmografie je tvořena komerčními filmy toho nejhrubšího zrna. Dané slovo je jeho jediným výraznějším úspěchem, na nějž se snažil několikrát neúspěšně navázat (za zmínku možná ještě stojí Quelé do Pajeú z roku 1969), a v sedmdesátých letech upadl zcela v zapomnění. Ještě v roce 1971 byl členem poroty v Cannes, ale jako režisér přestal tvořit na konci sedmé dekády dvacátého století. [David Čeněk, LFŠ 2007]
Žánry:Drama Spirituální
Hrají:Leonardo Villar Glória Menezes Dionísio Azevedo Geraldo Del Rey Roberto Ferreira Othon Bastos
Režie:Anselmo Duarte
81%
Zé de Burro musí splnit to, k čemu se zavázal pohanské africké bohyni Iansã. Tu brazilský náboženský synkretismus spojil se svatou Barborou. Kněz ale Burra nepustí do kostela. Poutník je tak nucen čekat se svým obrovským křížem před kostelem, přičemž celá událost postupně proniká do místního tisku a vůbec začíná nabírat poněkud nežádoucí směr.

Dané slovo bylo velkým překvapením na MFF v Cannes v roce 1962, kde byl snímek nadšeně přijat kritikou i diváky. V této euforii mu porota udělila cenu nejvyšší: Zlatou palmu. Dnes to vypadá, že je film zapomenutý, ačkoli mu tehdy byla dána přednost před díly jako Anděl zkázy Luise Buñuela, Zatmění Michelangela Antonioniho nebo Kapka medu Tonyho Richardsona. Brazilský snímek lze chápat jako pamflet na téma intolerance nebo jako alegorii na vítězství víry nad pohanským kultem. Je třeba si uvědomit, že scénář kontroloval pověřený kněz a církev poskytla kostýmy i rekvizity, aby byla dodržena „čistota“. Debutující Anselmo Duarte chtěl dodat filmu punc dokumentárnosti, a tak záměrně vybral povětšinou neznámé začínající herce. Děj zasadil do lidového prostředí státu Bahia, avšak jej oprostil od jeho folklórního a exotického kontextu. S odstupem více než čtyřiceti let je zřejmé, že Dané slovo zůstává pro nás zajímavým svědectvím doby, důkazem renesance brazilského filmu a ukázkou kinematografie, od níž se cinema novo distancuje. Autor literární předlohy Dias Gomes a jeho žena Janete Clairová se v osmdesátých letech stávají s nástupem televize hlavními scenáristy prvních televizních románů (u nás chybně označovaných jako telenovely). Režisér Anselmo Duarte (nar. 1920) ztvárnil přes padesát nejrůznějších rolí. Asi nejzajímavější je jeho účast v nedokončeném filmu Orsona Wellese Všechno je pravda. Jinak se spíše proslavil v rolích svůdníků v chanchadas odehrávajících se v Riu de Janeiru. Jeho kariéra je velmi proměnlivá a většina filmografie je tvořena komerčními filmy toho nejhrubšího zrna. Dané slovo je jeho jediným výraznějším úspěchem, na nějž se snažil několikrát neúspěšně navázat (za zmínku možná ještě stojí Quelé do Pajeú z roku 1969), a v sedmdesátých letech upadl zcela v zapomnění. Ještě v roce 1971 byl členem poroty v Cannes, ale jako režisér přestal tvořit na konci sedmé dekády dvacátého století. [David Čeněk, LFŠ 2007]
Žánry:Drama Spirituální
Hrají:Leonardo Villar Glória Menezes Dionísio Azevedo Geraldo Del Rey Roberto Ferreira Othon Bastos
Režie:Anselmo Duarte
1
Meteorango Kid, Héroi Intergaláctico (1969)
Film
Lula má narozeniny. Ráno se mění v Batmana a dá pořádnou nakládačku rodičům. Ve škole není příliš spokojený a pouští se do natáčení Tarzana. Účastní se pohřbu homosexuála, během něhož si připomíná jeho život. Pak si vykouří jointa. Následně čelí útoku upíra. A doma na něj čekají s oslavou.

Zatímco cinema novo vstupuje do fáze tropikalismu a slaví úspěchy u diváků, propuká také vlna udigrudi. Julio Bressane natáčí Zabil rodinu a šel do kina, João Batista de Andrade dokončuje Gamal, sexuální delírium a premiéru má Meteorango Kid. Na druhé straně režisér Olney São Paulo je mučen kvůli svému filmu Manhã Cinzenta. Vláda ruší filmové kluby i jejich zastupující organizaci. Je poměrně komplikované získat díla udigrudi, jež jsou jediným skutečným projevem undergroundových tendencí v brazilské kinematografii. Přes veškeré úsilí se podařilo do našeho programu získat bohužel pouze jediného zástupce a tím je právě hrdina Meteorango. Nicméně diváci mají možnost seznámit se i s jejich vzorem – provokatérem a excentrikem José Mojicou Marinsem a to hned ve třech projekcích. Pro správné vstřebání bláznivých dobrodružství mezigalaktického hrdiny se sluší poznamenat, že autor hudby a zpěvák Caetano Veloso dal do vínku všem recesistům udigrudi originální filozofii, pro niž si vypůjčil z afrického nářečí výraz odara. Všichni autoři zmiňovaného proudu jsou odara. Být odara znamená, že celá vaše bytost směřuje k vašemu vlastnímu pupku, jehož jedinou starostí je stimulovat slast a uvést vaše „já“ do středu všehomíru. Taková transformace bytost morálně osvobozuje a umožňuje jí pronikat do nekonečných prostorů halucinogenních i sexuálních zážitků. A konečně umisťuje, jak je to vidět ve filmech, veškerou sociální realitu na hony daleko od díla samotného. Význam má pouze náš nejbližší vesmír. Nicméně brazilská společnost tyto převzaté myšlenky rozvíjí o specificky národní prvek: hrůzu. Řada režisérů byla snadným cílem pro vládní represe už pro své vnějškové aspekty (dlouhé vlasy, neupravené oblečení, jen základní hygiena) a museli tak volit nedobrovolný exil. V jejich filmech se objevují scény mučení, tělesného sebepoškozování. Jsou prosty jakékoliv morálky. Vyznávají opačné hodnoty než cinema novo: americkou produkci (především béčkové filmy), masovou kulturu a odmítají tzv. klasickou naraci. Ačkoliv námi uváděný zástupce nepatří k tomu nejhrubšímu, co v lůně této skupiny vzniklo, je i přesto typickým zástupcem. Patřil k divácky nejúspěšnějším snímkům udigrudi. [David Čeněk, LFŠ 2007]
Žánry:Drama
Hrají:Antônio Luiz Martins João Di Sordi Sonia Dias Milton Gaucho Haydil Linhares Ana Lúcia Oliveira
Režie:André Luiz Oliveira
62%
Lula má narozeniny. Ráno se mění v Batmana a dá pořádnou nakládačku rodičům. Ve škole není příliš spokojený a pouští se do natáčení Tarzana. Účastní se pohřbu homosexuála, během něhož si připomíná jeho život. Pak si vykouří jointa. Následně čelí útoku upíra. A doma na něj čekají s oslavou.

Zatímco cinema novo vstupuje do fáze tropikalismu a slaví úspěchy u diváků, propuká také vlna udigrudi. Julio Bressane natáčí Zabil rodinu a šel do kina, João Batista de Andrade dokončuje Gamal, sexuální delírium a premiéru má Meteorango Kid. Na druhé straně režisér Olney São Paulo je mučen kvůli svému filmu Manhã Cinzenta. Vláda ruší filmové kluby i jejich zastupující organizaci. Je poměrně komplikované získat díla udigrudi, jež jsou jediným skutečným projevem undergroundových tendencí v brazilské kinematografii. Přes veškeré úsilí se podařilo do našeho programu získat bohužel pouze jediného zástupce a tím je právě hrdina Meteorango. Nicméně diváci mají možnost seznámit se i s jejich vzorem – provokatérem a excentrikem José Mojicou Marinsem a to hned ve třech projekcích. Pro správné vstřebání bláznivých dobrodružství mezigalaktického hrdiny se sluší poznamenat, že autor hudby a zpěvák Caetano Veloso dal do vínku všem recesistům udigrudi originální filozofii, pro niž si vypůjčil z afrického nářečí výraz odara. Všichni autoři zmiňovaného proudu jsou odara. Být odara znamená, že celá vaše bytost směřuje k vašemu vlastnímu pupku, jehož jedinou starostí je stimulovat slast a uvést vaše „já“ do středu všehomíru. Taková transformace bytost morálně osvobozuje a umožňuje jí pronikat do nekonečných prostorů halucinogenních i sexuálních zážitků. A konečně umisťuje, jak je to vidět ve filmech, veškerou sociální realitu na hony daleko od díla samotného. Význam má pouze náš nejbližší vesmír. Nicméně brazilská společnost tyto převzaté myšlenky rozvíjí o specificky národní prvek: hrůzu. Řada režisérů byla snadným cílem pro vládní represe už pro své vnějškové aspekty (dlouhé vlasy, neupravené oblečení, jen základní hygiena) a museli tak volit nedobrovolný exil. V jejich filmech se objevují scény mučení, tělesného sebepoškozování. Jsou prosty jakékoliv morálky. Vyznávají opačné hodnoty než cinema novo: americkou produkci (především béčkové filmy), masovou kulturu a odmítají tzv. klasickou naraci. Ačkoliv námi uváděný zástupce nepatří k tomu nejhrubšímu, co v lůně této skupiny vzniklo, je i přesto typickým zástupcem. Patřil k divácky nejúspěšnějším snímkům udigrudi. [David Čeněk, LFŠ 2007]
Žánry:Drama
Hrají:Antônio Luiz Martins João Di Sordi Sonia Dias Milton Gaucho Haydil Linhares Ana Lúcia Oliveira
Režie:André Luiz Oliveira
2