Annie Girardot je francouzská herečka. Narodila se v roce 1931 v Paříži a původně uvažovala o tom, že se po vzoru své matky stane porodní asistentkou, ale láska k umění a divadlu vyhrála. Vystupovala v kabaretech a různých revue a nakonec se přihlásila na pařížskou konzervatoř École de la rue Blanche. Po absolutoriu v roce 1954 získal angažmá v divadle Comédie-Française, kde působila až do roku 1957. Následně se uplatnila hlavně před kamerou, ale na divadlo nezapomněla a s občasnými přestávkami v něm působila po celou svou kariéru a je držitelkou i ceny Moliére nejen za celoživotní divadlení mistrovství, ale i za svůj výkon ve hře Madame Marguerite. Filmová kariéra Annie Girardot Svůj první film natočila Annie Girardot již v roce 1955. Jednalo se o komedii Treize a table, ale úspěšnější byla na divadle. V roce 1956 jí dokonce vysekl poklonu, sám Jean Cocteau, autor hry La Machine à écrire, ve které v té době zářila a označil ji za největší poválečný talent. Na velkou hereckou příležitost, která by jí vynesla uznání i u filmu si musela ještě chvíli počkat. Po boku Jeana Gabina se představila v kriminálce Maigret klade past (1958) a v roce 1960 přišel zlom. Annie Girardot se stala osudovou ženou jménem Nadia v dramatu Rocco a jeho bratři, které ji svedlo dohromady s Alainem Delonem. Za úlohu Nadii byla nominována na cenu BAFTA a úspěch tohoto snímku otevřel Annie Girardot dveře do celé Evropy. V roce 1962 účinkovala v dramatu Le Crime ne paie pas (1962), po boku hvězdy italského filmu Marcella Mastroianniho si zahrála v koprodukční kriminálce Stalo se v Turíně (1963), v komedii Pán ze společnosti (1964) jí byli partnery Jean-Pierre Cassel a Catherine Deneuve a rok 1964 znamenal spolupráci na italském dramatu Žena opice. O tři roky později natočila drama Žít a užít ( (1967) a se slavným jugoslávským režisérem Aleksandarem Petrovičem natočila drama Brzy bude konec světa (1968). Poté následovalo kriminální drama Život, láska, smrt (1969), komedie s kolegou Jeanem-Paulem Belmondem Muž, který se mi líbí (1969), krimi Dillinger je mrtvý (1969) a drama Umřít na lásku (1970), které je Anniným nejvýdělečnějším filmem kariéry. Ve výčtu filmografie Annie Girardot by ale neměly chybět ani komedie Stará panna (1972), drama Není kouře bez ohně (1973), thriller Prší na Santiago (1976) a za titulní roli lékařky v dramatu Nejcennější co mám (1976) obdržela svého prvního Cesara za nejlepší ženský herecký výkon. Annie Girardot byla v 70. letech 20. století vskutku velkou filmovou hvězdou a nejlépe placenou francouzskou herečkou své doby. Její jméno platilo jako záruka kvalitního filmového zážitku. Většina jejich filmů totiž patřila mezi nejúspěšnější v tuzemských kinech. A o tom, jak moc žádaná byla svědčí i fakt, že v průměru natáčela v 60. a 70. letech čtyři snímky za rok a celkem ztvárnila přes 150 různých filmových rolí. Jako představitelka výrazných a silných ženských postav byla velmi obdivována ženami své doby a bojovnicemi za práva žen. V roce 1979 byla Annie Girardot podruhé navržena na Césara za drama La clé sur la porte (1978), nominaci však neproměnila. Výjimečný herecký výkon ale podala i v mysteriózním dramatu Prožít si své peklo (1977). České publikum Annie Girardot ale asi nejvíce zná jako manželku Louise de Funése v komedii Jeden hot a druhý čehý (1978) a jako komisařku Lisu z kriminálních komedií Něžné kuře (1978) a Ukradli torzo Jupitera (1980), v nichž měla za partnera Philippa Noireta. Navždy je s její tváří navíc spojen i úžasný dabing Věry Galatíkové. Zapomenout ale nesmíme ani na drama Černý talár pro vraha (1980) a drama Nečekaná zrada (1985). Za historické drama Bídníci 20. století (1995) a drama Pianistka (2001) získala další dvě sošky Césara. Jedním z jejích posledních snímků byl thriller Utajený (2005) a drama I pro lásku se zabíjí (2010) bohužel tím posledním. Osobní život Annie Girardot byla vdaná jen jednou a má jednu dceru. Jmenuje se Giulie a jejím otcem je italský herec Renato Salvatori, za kterého byla Annie vdaná od roku 1962 do jeho smrti v roce 1988. V roce 2006 byla Annie Girardot diagnostikována Alzheimerova choroba, na jejíž následky zemřela v roce 2011 v pařížské nemocnici. Pochována je na hřbitově Père-Lachaise v Paříži.

Trailery