Patrick Dewaere

Patrick Dewaere (26. ledna 1947 – 16. července 1982) byl francouzský filmový herec, narozený jako Jean-Marie Patrick Bourdeaux v Saint-Brieuc v Bretani. Byl třetím ze šesti dětí francouzské herečky Mado Maurin, která z herectví udělala rodinnou záležitost. Dětství a začátky kariéry Patrick Dewaere se narodil do herecké rodiny a již ve čtyřech letech debutoval ve filmu Amazing Monsieur Fabre (1951) pod jménem Patrick Maurin. Během dospívání se objevoval v menších rolích ve francouzské televizi a filmech, včetně snímku The Happy Road (1957) režiséra Genea Kellyho. V roce 1967 se dozvěděl, že Pierre-Marie Bourdeaux není jeho biologickým otcem, ale že je synem dirigenta a zpěváka Michela Têtarda. V roce 1968 přijal umělecké jméno Dewaere, inspirované příjmením své prababičky. Divadelní kariéra a průlom V roce 1967 se Dewaere připojil k experimentální divadelní skupině Café de la Gare, kde působil téměř deset let. Zde se seznámil s herečkou Miou-Miou, se kterou později navázal romantický vztah, a s Gérardem Depardieu, s nímž později natočil několik významných filmů. V roce 1968 se oženil s herečkou Sothou, se kterou zůstal v manželství jedenáct let, přestože se rozešli již v roce 1970. Filmová kariéra Po mnoha menších filmových rolích přišel Dewaerův velký průlom v roce 1974, kdy ztvárnil hlavní roli Pierrota v anarchistické komedii Bertrada Bliera Les Valseuses (Going Places). Film, ve kterém hrál po boku Gérarda Depardieu a Miou-Miou, mu přinesl okamžitou slávu jako "anti-hrdinovi". Dvojice Dewaere-Depardieu se stala symbolem nové generace francouzských herců 70. let. V následujících letech Dewaere vytvořil řadu pozoruhodných rolí. V roce 1975 se objevil po boku Jane Birkin ve filmu Catherine & Co. a následně ve snímku The French Detective jako inspektor po boku Lina Ventury. Za svůj výkon ve filmu La meilleure façon de marcher (1976) získal vysoké ocenění kritiky. V roce 1978 se opět spojil s Depardieu v oscarovém filmu Préparez vos mouchoirs (Get Out Your Handkerchiefs), který získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Dewaere byl více zaměřen na hledání komplexních rolí než na slávu, a jeho filmografie zahrnuje převážně experimentální, nízkorozpočtové a svérázné snímky. Vrchol kariéry Konec 70. let a začátek 80. let představoval vrchol Dewaerovy kariéry. V roce 1979 ztvárnil hlavní roli ve filmu Série noire režiséra Alaina Corneau, adaptaci románu Jima Thompsona. V tomto temném thrilleru hrál Franka Pouparta, neurotického podomního obchodníka, který se zaplete do vražedného plánu po setkání s mladou dívkou. Jeho intenzivní a znepokojivý výkon v tomto filmu je považován za jeden z nejlepších v jeho kariéře a pomohl upevnit jeho status jako "divokého a nemilosrdného herce". Téhož roku zazářil v komedii Coup de tête (Hothead) režiséra Jean-Jacquese Annauda, kde hrál Françoise Perrina, fotbalistu, který je nespravedlivě obviněn z trestného činu a později využije své slávy k pomstě. Film je ostrou satirou na fotbalové prostředí a maloměstskou mentalitu. V roce 1980 Dewaere exceloval v dramatu Un mauvais fils (A Bad Son) režiséra Clauda Sauteta, kde ztvárnil Bruna Calgagniho, mladého muže, který se vrací do Francie po pěti letech ve vězení za obchodování s drogami. Film citlivě zachycuje jeho snahu o znovuzačlenění do společnosti a složitý vztah s otcem. Za tento výkon byl nominován na Césara v kategorii nejlepší herec. Mezi jeho další významné filmy patří Beau-père (1981), kde hrál klavíristu, který naváže vztah se svou čtrnáctiletou nevlastní dcerou po smrti své ženy, a Hôtel des Amériques (1981), kde hrál po boku Catherine Deneuve. Osobní život a tragický konec Dewaere měl dceru Angèle (narozenou v roce 1974) s herečkou Miou-Miou a druhou dceru Lolu (narozenou v roce 1979) s Elsou Chalier. Jeho osobní život byl poznamenán řadou problémů, včetně drogové závislosti a depresí, které mohly být částečně způsobeny traumatem ze sexuálního zneužívání v dětství. Navzdory svému talentu a popularitě nikdy nezískal Césara, přestože byl mezi lety 1976 a 1982 nominován šestkrát. Jeho kariéra skončila tragicky, když si 16. července 1982 ve svém pařížském domě vzal život střelnou zbraní. Bylo mu pouhých 35 let. V té době pracoval na filmu Édith et Marcel režiséra Clauda Leloucha, kde měl ztvárnit boxera Marcela Cerdana. Odkaz Patrick Dewaere je považován za jednoho z nejvýznamnějších francouzských herců své generace. Jeho intenzivní, autentické a často znepokojivé herecké výkony mu vynesly trvalé místo v historii francouzské kinematografie. V roce 1983 byla na jeho počest založena Cena Patricka Dewaera, která oceňuje nadějné herce francouzského filmu. V roce 1992 byl o něm natočen dokumentární film Patrick Dewaere, který byl uveden na filmovém festivalu v Cannes. Dewaerův jedinečný herecký styl, charakterizovaný zranitelností, intenzitou a autenticitou, ovlivnil mnoho následujících generací herců. Jeho schopnost ztvárnit složité, rozporuplné a často problematické postavy z něj učinila ikonu francouzského filmu 70. let.