Yves Boisset

Yves Félix Claude Boisset, narozen 14. března 1939 v Paříži, Francie, byl významný francouzský filmový režisér a scenárista. Tento tvůrce, který zemřel 31. března 2025 ve věku 86 let v nemocnici v Levallois-Perret, se proslavil především svými politicky angažovanými filmy, které často vycházely ze skutečných událostí a nebály se kritizovat společenské problémy. Počátky kariéry Boisset se o film začal zajímat již v raném věku. Vystudoval prestižní filmovou školu Institut des hautes études cinématographiques (IDHEC), ale brzy ji opustil, aby se mohl věnovat praktické filmové tvorbě. Svou kariéru zahájil jako filmový kritik, přispíval do odborných časopisů jako Cinéma a Midi Minuit Fantastique. V pozdních 50. letech spolupracoval s Jean-Pierrem Coursodonem a Bertrandem Tavernierem na knize Vingt ans de cinéma américain. Následně pracoval jako asistent režie u významných režisérů, mezi které patřili Yves Ciampi, Jean-Pierre Melville, Claude Sautet a René Clément. Jeho režijní debut přišel koncem 60. let se dvěma běžnými thrillery, Coplan sauve sa peau (1968) a Cran d'arrêt (1970). Teprve se svým třetím celovečerním filmem Un condé (1970) našel Boisset svůj hlas a efektivně jej využil k otevřenému útoku na policejní metody v tehdejší Francii. Vrchol kariéry v 70. letech Sedmdesátá léta představovala nejplodnější období Boissetovy kariéry. Během tohoto desetiletí natočil 10 filmů pro kina, z nichž mnohé zaznamenaly jak kritický, tak komerční úspěch. Toto období také nejvíce charakterizovalo jeho ideologickou angažovanost, kterou bychom mohli zjednodušeně označit jako "levicovou". Pro Boisseta film nesloužil pouze k zábavě, ale měl být vnímán jako prostředek k upozornění na společenské problémy. V roce 1972 natočil L'Attentat (The French Conspiracy), film inspirovaný únosem a vraždou marockého opozičního vůdce Mehdiho Ben Barky. Film s Jean-Louisem Trintignantnem v hlavní roli ostře kritizoval gaullistickou vládu. Filmový štáb měl zakázáno natáčet na několika místech. Tento film byl uveden na 8. Mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě, kde získal Stříbrnou cenu. O rok později, v roce 1973, přišel film R.A.S. (Rien à signaler). Boisset byl jedním z prvních filmařů, kteří se zabývali alžírskou válkou. Příběh o neposlušnosti, který vůdce krajní pravice Jean-Marie Le Pen a jeho přátelé ostře kritizovali. Cenzura požadovala zkrácení scén mučení. Během natáčení byly ukradeny filmové kotouče a financování bylo několikrát zablokováno. Přesto byl R.A.S. divácky úspěšný. V roce 1975 vyšel jeho nejslavnější film, Dupont Lajoie, inspirovaný rasistickými vraždami v Marseille, které se odehrály několik let předtím. V tomto filmu jeden z Boissetových oblíbených herců, Jean Carmet, ztvárnil "beauf" (francouzský výraz pro nevzdělaného, hrubého muže) na dovolené v kempu na jihu Francie, který využívá rasismus svých druhů. Šlo o jednu z hlavních rolí Jeana Carmeta, který byl obsazen proti typu, čímž se odklonil od komediálních rolí, ve kterých často působil. Film se sociální tematikou zabývající se "běžným" rasismem je kritiky považován za jeden z nejlepších filmů na toto téma. Film měl takový dopad na veřejnost, že výraz "Dupont Lajoie" vstoupil do běžné mluvy jako označení pro hrubé jedince. Film byl uveden na Berlinale v roce 1975, kde získal Stříbrného medvěda. Hned ve svém následujícím filmu se Boisset opět chopil žhavého tématu: vraždy soudce Renauda v Lyonu v roce 1975, případu, který dodnes nebyl vyřešen. Městská rada zakázala natáčení s odůvodněním, že "policejní služby by nebyly schopny zajistit bezpečnost natáčení", a tak bylo natáčení přesunuto do Saint-Étienne. Film Le Juge Fayard dit "le Sheriff" (Judge Fayard Called the Sheriff) byl uveden v roce 1977 s Patrickem Dewaere v hlavní roli. Mladý herec za něj získal svou třetí nominaci na Césara za nejlepšího herce a Yves Boisset byl oceněn cenou Louise Delluca. Un taxi mauve (The Purple Taxi) z roku 1977 shromáždil pozoruhodné mezinárodní obsazení: Charlotte Rampling, Philippe Noiret, Peter Ustinov a Fred Astaire, který nepřestal natáčet od roku 1933 až do roku 1985. Film, adaptovaný z románu, se vymykal obvyklému Boissetovu stylu adaptací skutečných příběhů či společensko-politicko-soudních témat. Osmdesátá léta a změna směru V 80. letech se Boisset věnoval především thrillerům, z nichž nejlepší byly Espion, lève-toi (Rise Up, Spy) z roku 1982, Le Prix du danger (The Prize of Peril) z roku 1983 (který byl o čtyři roky později předělán jako The Running Man s Arnoldem Schwarzeneggerem) a Canicule (Dog Day) z roku 1984 s Lee Marvinem. Boisset žaloval Arnolda Schwarzeneggera a 20th Century Fox kvůli filmu The Running Man, o kterém se domníval, že plagioval jeho film Le prix du danger, a soudní spor vyhrál. Po komerčním neúspěchu jinak velmi úspěšného filmu Allons z'enfants v roce 1981, osobního filmu pro Yvese Boisseta, se režisér následujícího roku ocitl s filmem Espion lève-toi v čele projektu, jehož nebyl iniciátorem. Projekt totiž nesl Michel Audiard. Jako velký čtenář detektivek objevil v sérii Noir stejnojmenný román Georgese Marksteina, bývalého tajného agenta. Espion lève-toi je možná jedním z posledních velkých filmových úspěchů Boisseta, spolu s Le Prix du danger, který následoval bezprostředně poté. V roce 1983 Boisset ohromil s Le Prix du danger, bajkou o úpadku médií a televizních her odehrávající se v blízké budoucnosti, inspirovanou povídkou Roberta Sheckleyho. Za tento film (a několik dalších) byl Boisset v té době kritiky ostře kritizován. Zdá se, že kritici nesnesli, že tak prudce demoloval média. A přesto realita téměř předčila fikci s množením trash a násilných pořadů. Allons z'enfants (1981) s Jean-Pierrem Aumontem, Lucasem Belvauxem a Jeanem Carmetem byl adaptací románu Yvese Gibeaua. Allons z'enfants je kritiky považován za jeden z nejlepších Boissetových filmů a je jeho oblíbeným filmem. Jeho úspěch se však nedostavil. Film se odehrává ve vojenské škole v meziválečném období a sleduje jednoho z vojenských dětí, Simona (Lucas Belvaux), který se vzpírá vojenské autoritě a stává se obětním beránkem celého pluku. Stále angažovaný a horlivý Boisset vrhá ostrý pohled na vojenské prostředí s herci vysoké třídy. Canicule (Dog Day) z roku 1984, ve kterém se opět objevili Miou-Miou, Victor Lanoux a věčný Jean Carmet, představil americkou hvězdu vysoké třídy Lee Marvina, pravidelného účastníka amerických detektivek. Ten ztvárnil gangstera pronásledovaného policií po loupeži, který nachází útočiště u poněkud otupělého páru na farmě v Beauce. Přechod k televizi Od poloviny 80. let Boissetova popularita u diváků klesala, a tak přešel k práci téměř výhradně pro televizi. Yves Boisset začal pracovat pro televizi a po filmu La Tribu, svém posledním filmu natočeném v roce 1991, se jí věnoval naplno. I pro malou obrazovku režisér nadále zpracovával nejsilnější témata - L'affaire Seznec (1993), L'Affaire Dreyfus (1995), Le Pantalon (1997), Jean Moulin (2002), L'Affaire Salengro (2009), 12 balles dans la peau pour Pierre Laval (2009) - v souladu se svými postoji, které zůstaly nedotčené. Velká část jeho televizní tvorby se skládá z historických děl - L'Affaire Seznec (1993), L'Affaire Dreyfus (1995) a Le Pantalon (1997). Natočil také řadu informativních, dobře zpracovaných dokumentů, jako je La Bataille d'Alger (2007) a Les Mystères sanglants de l'OTS (2006), odhalení Řádu Slunečního chrámu. Od filmu La Tribu (1990) nenatočil žádný film pro kina a jeho poslední televizní nabídkou bylo 12 balles dans la peau pour Pierre Laval (2009). V roce 2011 vydal svou autobiografii La Vie est un choix. Yves Boisset zůstává jedním z nejvýznamnějších francouzských režisérů své generace, jehož filmy se nebály konfrontovat diváky s palčivými společenskými a politickými problémy. Jeho dílo, charakteristické svou angažovaností a odvahou, zanechalo nesmazatelnou stopu ve francouzské kinematografii.