Harriet Andersson, narozená 14. února 1932 ve Stockholmu, je švédská herečka, která se stala jednou z nejvýznamnějších představitelek evropské kinematografie. Jako dcera námořního důstojníka Johana Valfrida a Agdy Teresis Anderssonových začala svou uměleckou dráhu již v patnácti letech, kdy nastoupila na hereckou školu Calle Flygare. Počátky kariéry Svou profesionální dráhu zahájila v divadle Oscarsteatern, kde v roce 1949 účinkovala v představeních Annie Get Your Gun a Sněhurka při dětských matinée. Do filmového světa vstoupila nejprve prostřednictvím reklamních spotů, následně během pouhých dvou let ztvárnila jedenáct rolí, od epizodní postavy ve filmu Motorkavaljerer (1950) až po hlavní roli ve snímku Defiance režiséra Gustafa Molandera. Právě tato role upoutala pozornost Ingmara Bergmana, který jí nabídl titulní úlohu ve filmu Summer with Monika (1953). Spolupráce s Bergmanem Film Summer with Monika znamenal pro tehdy dvacetiletou Andersson zásadní průlom v kariéře. Bergman, s nímž měla v té době i krátký romantický vztah, napsal tuto roli přímo pro ni. Její ztvárnění impulzivní, nezávislé dívky z dělnické třídy, která si je plně vědoma své sexuality, vzbudilo mezinárodní pozornost. Tento film se stal kontroverzním kvůli otevřenému zobrazení nahoty a sexuality, což přispělo k vytvoření obrazu Švédska jako sexuálně uvolněné země. Přestože jejich romantický vztah byl krátký, profesionální spolupráce pokračovala. V roce 1953 se Andersson připojila k Bergmanovi v Městském divadle v Malmö, kde sklidila kritický úspěch v inscenacích Pirandellova Šest postav hledá autora, Kafkova Zámku a jako Ráchel v Mobergově hře Lea a Ráchel. V roce 1956 se vrátila do Stockholmu, kde excelovala v titulní roli dramatizace Deníku Anny Frankové v divadle Intiman. Vrchol filmové kariéry Andersson se objevila v několika Bergmanových nejslavnějších filmech, včetně Sawdust and Tinsel (1953), A Lesson in Love (1954), Smiles of a Summer Night (1955) a Through a Glass Darkly (1961). Za svůj výkon v Through a Glass Darkly, kde ztvárnila schizofrenní ženu, získala cenu BAFTA pro nejlepší zahraniční herečku. Její intenzivní, syrové ztvárnění přítomnosti Boha v temném světě schizofrenie šokovalo některé diváky a potvrdilo její mimořádný herecký talent. Jedním z jejích nejpůsobivějších výkonů byla role Agnes ve filmu Cries and Whispers (1972), kde ztvárnila umírající ženu trpící rakovinou dělohy. Její naturalistické zobrazení fyzické bolesti a utrpení je považováno za jedno z nejpůsobivějších v dějinách kinematografie. Za tento výkon získala švédskou filmovou cenu Guldbagge. Naposledy spolupracovala s Bergmanem na jeho posledním celovečerním filmu Fanny and Alexander (1982), kde se vrátila k roli služebné. Mezinárodní kariéra Přestože byla Andersson primárně spojována s Bergmanem, spolupracovala i s dalšími významnými švédskými režiséry, jako byli Jörn Donner (A Sunday in September) a Mai Zetterling (Loving Couples, The Girls). Za svůj výkon v Donnerově filmu To Love (1964) získala cenu pro nejlepší herečku na filmovém festivalu v Benátkách. Na mezinárodní scéně se objevila v anglicky mluvených filmech, včetně The Deadly Affair (1966) režiséra Sidneyho Lumeta. Její poslední významnou rolí byla účast v kontroverzním filmu Larse von Triera Dogville (2003), čímž potvrdila svůj status respektované evropské herečky i v pokročilém věku. Ocenění a odkaz Během své kariéry získala Andersson řadu prestižních ocenění, včetně švédské ceny Guldbagge, norské ceny Amanda a cen pro nejlepší herečku na filmových festivalech v Benátkách (1964) a Moskvě (1975). V roce 1968 obdržela dánskou cenu Bodil za nejlepší herečku za roli v dánské komedii People Meet and Sweet Music Fills the Heart. V roce 2010 byla oceněna cenou za celoživotní dílo na Mezinárodním filmovém festivalu ve Stockholmu. Sám Bergman o ní v roce 1992 prohlásil, že je jednou z nejlepších hereček na světě: "Myslím, že kamera miluje částice, které Harriet obklopují, a že ona je má také ráda." V roce 2005 vydala Andersson autobiografii ve formě rozhovorů s Janem Lumholdtem, kde otevřeně odpovídá na otázky o své kariéře a spolupráci s Bergmanem. S typickým sarkastickým humorem shrnula svou účast v Bergmanových filmech slovy: "Nejdřív ze mě udělal služku, pak blázna a pak mě několikrát zabil." Harriet Andersson zůstává jednou z nejvýraznějších osobností švédské kinematografie, jejíž přirozený herecký talent a schopnost vyjádřit hluboké emoce bez jediného slova inspirovaly celou generaci filmařů, včetně představitelů francouzské nové vlny. Její závěrečný pohled do kamery ve filmu Summer with Monika ovlivnil závěrečné záběry filmů Françoise Truffauta Nikdo mne nemá rád (1959) a Jean-Luca Godarda U konce s dechem (1960).

Dogville

Léto s Monikou