Svatava Simonová

Svatava Simonová, narozená 25. ledna 1935 v Pěnčíně, zemřela 25. března 2018 v Praze, byla významná česká režisérka a spisovatelka. Pocházela z významného loutkářského rodu a během své kariéry natočila několik desítek pohádek, především pro Českou televizi. Byla manželkou klavíristy a hudebního skladatele Ladislava Simona a matkou klavíristy Jana Simona. Rodinné kořeny a vzdělání Svatava Simonová, rozená Rumlová, pocházela z významného loutkářského rodu, který provozoval až do roku 1953 kočovné divadlo. Pod vlivem rodinného prostředí vystudovala na pražské DAMU loutkohereckou režii a zpočátku se tomuto žánru také profesně věnovala. Narodila se v Pěnčíně v rodině významného moravského loutkářského rodu, který až do zákazu ze strany komunistických úřadů roku 1953 provozoval kočovné divadlo. Na její tvorbu měli vliv tvůrci jako Mikuláš Medek, Jan Švankmajer, Milan Nápravník nebo Vratislav Effenberger. Počátky televizní tvorby Počátky její tvorby pro Československou televizi byly v 60. letech minulého století spjaty právě s loutkovými inscenacemi. Natočila několik loutkových inscenací, mezi které patřily například Pardoubek a Žambourek, Příběhy telátka Kopejtka, Bubetka a Smítko. V 70. letech se podílela na seriálech jako Bubetka a Smítko (1977) a televizním pořadu Roste, kvete, zelená se (1977). Přechod k hraným pohádkám Postupem času přešla k práci s živými herci a zabývala se především režií televizních pohádek. V průběhu 70. let 20. století postupně přecházela k režii klasických hraných pohádkových inscenací. V jejich rámci spolupracovala se svým manželem hudebním skladatelem Ladislavem Simonem, který byl autorem mnoha scénických hudeb k jejím inscenacím. Až od roku 1979 byla většina televizních pohádek barevných. Na tvorbě pohádek se podíleli různí režiséři a herci své generace, přesto ale měla ČT své „pohádkové" režiséry. Mezi ty nejpilnější a nejčastější patřily režisérky Vlasta Janečková, Věra Jordánová, Svatava Simonová a mezi pány to byli Ludvík Ráža a Miloš Bobek. Nejvýznamnější pohádková tvorba V průběhu 70. let 20. století postupně přešla k režii klasických hraných pohádek. Mezi její nejvýznamnější díla patří Jak se ševcem šili čerti, Velká policejní pohádka, Chudák muzika, Vojáček a dračí princezna, Co poudala bába Futeř, Berenika, Bronzová koruna či Jak si pan Pinajs kupoval od kocoura sádlo. Pohádka Jak se ševcem šili čerti z roku 1975 vypráví o ševci Číčovi, který je šikovný řemeslník, ale veliký šibal a hádankář. Přehádá nejenom pana krále, ale i samotného Lucifera. Vyslouží si tím slávu a bohatství, jenže ublíží svému chudému sousedovi Karafiátkovi. Nakonec v něm začne hlodat špatné svědomí, vrátí se do pekla a v sázce je tentokráte jeho vlastní osud. Velká policejní pohádka z roku 1979 je adaptací známé povídky Karla Čapka. Příběh se odehrává na policejní stanici, kde se neřeší žádný zločin, ale patálie zdejšího strážníka s dračí slečnou, která se vylíhne z vejce, jež hodný Trutina nalezl při jedné ze svých zdánlivě obyčejných pochůzek. Malá dračí slečna si vypěstuje ke svému nálezci neobyčejnou láskyplnou náklonnost a hodný Trutina ji neváhá opětovat. Televizní adaptace se ujala zkušená režisérka Svatava Simonová a do hlavní role byl obsazen Zdeněk Řehoř. Filmovou pohádku Co poudala bába Futeř natočila v roce 1983. Pohádka nás zavádí do doby, kdy byl Krakonoš ještě mladý. Byl lehkovážný a nestálý. Jednu chvíli má rád Cílinku, ale za chvíli už je pro něj moc bledá. Doma bábě Futeři s ničím nepomůže a pořád se s kamarády vydává do světa lidí. Jen Cílinka bábě ráda pomůže, protože už dávno má Krakonoše ráda. Krkonošská pohádka v nářečí nám představí Krakonoše, když byl ještě mladíček a ohlížel se za děvčaty. Jeho bába Futéř měla co dělat, aby ty jeho zálety dala do pořádku. To se ví, že se jí to podařilo a měla tak velkou zásluhu na tom, že Josífek dostal za ženu svou Lidunku a Krakonoš se vrátil ke své víle Cílince. V pohádce z roku 1983 si zahráli Libuše Havelková, Ivan Luťanský, Vilma Cibulková a další. Režisérský styl a spolupráce Svatava Simonová byla prý velice náročná a pro ostré slůvko nešla daleko, což jí vyneslo přezdívku "Krejčík v sukních" - podle podobně výbušného kolegy, režiséra Jiřího Krejčíka. Hudbu k většině z jejích více než 70 natočených pohádek složil režisérčin manžel, skladatel Ladislav Simon. Svatava Simonová byla česká režisérka a spisovatelka pocházející z významného moravského loutkářského rodu. Vzhledem k její temperamentní povaze ji přitom herci přezdívali „Krejčík v sukni". Pod vlivem rodinného prostředí se Simonová rozhodla v rodové historii pokračovat, když na pražském DAMU vystudovala obor loutkoherecké režie. Tomuto oboru se věnovala i v počátcích své tvorby pro Československou televizi. Umělecká spolupráce s manželem V rámci pohádkových inscenací spolupracovala se svým manželem hudebním skladatelem Ladislavem Simonem, který byl autorem mnoha scénických hudeb k jejím inscenacím. Jejich spolupráce se však neodehrávala pouze na poli televizní tvorby. Simonová byla spoluautorkou většiny libret hudebně-scénických děl Ladislava Simona, z nichž nejvýznamnější je tvůrčí podíl na libretu baletního díla Jennifer aneb Kde končí právo člověka, které bylo uváděno po čtyři sezony na scéně Národního divadla v Praze, a to i v rámci slavnostního shromáždění umělců v historické budově ND ve dnech listopadových událostí roku 1989. Pozdější tvorba a literární činnost Po ukončení aktivní režisérské spolupráce s Českou televizí v roce 2002 se věnovala literární a výtvarné tvorbě. Vedle režie se věnovala také literární a výtvarné tvorbě, v níž reflektovala své dětství strávené v prostředí kočovného loutkového divadla a českých surrealistů, se kterými se v 60. letech přátelila. Když v roce 2002 ukončila Simonová svou režisérskou spolupráci s Českou televizí, věnovala se literární a výtvarné tvorbě. V roce 2012 jí vyšla sbírka povídek „Čas hledání vší", jejichž děj se odehrává ve 40. letech. Svatava Simonová zemřela 25. března 2018 v pražské nemocnici v Motole po dlouhé těžké nemoci ve věku 83 let.