Česká televize dnes večer na stanici Art uvede oscarové Ostře sledované vlaky režiséra Jiřího Menzela a následně autorův dokumentární portrét v rámci cyklu Zlatá šedesátá. Naskýtá se tedy ideální příležitost připomenout si ceněný snímek i jeho režiséra, který v roce 2020 zemřel.
Články 25
Po hodně dlouhé době se ke slovu znovu hlásí filmový projekt pojednávající o odbojové skupině bratří Mašínů, která se na začátku 50. let minulého století probojovala přes komunistické Československo a NDR do západního Berlína.
Může se zdát, že film noir je čistě americká záležitost. Pravda, vznikl v USA a Los Angeles patří k nejčastějšímu dějišti těchto snímků. Díky své oblibě se ale dostal do celého světa a ovlivnil mnoho filmů i mimo americkou produkci. A ačkoli americká kinematografie není ta jediná na světě (jak se kvůli Hollywoodu může někdy zdát), je asi tou nejviditelnější.
Alois Nebel v rámci komiksu a stejnojmenného filmu jezdí mezi Jeseníkem a Prahou. 1. prosince se jeho tvůrci vydají až na Maltu, kde se budou ucházet o Evropskou filmovou cenu za celovečerní animovaný film.
České želízko v oscarovém ohni zhaslo - snímek Alois Nebel režiséra Tomáše Luňáka se nedostal mezi devět snímků, které se budou ucházet o cenu Americké akademie filmových věd a umění v kategorii Nejlepší neanglicky mluvený film.
Mlžno, jesenické chmury a krásy pařících se hvozdů, siluety nádraží a písně lokomotiv, černobílé meditace nad deštěm mezi pahýly polomů a pestře sivé přebaly starých jízdních řádů zabydlují plátno v českém snímku Alois Nebel. Celovečerní debut Tomáše Luňáka vzbudil značnou mediální pozornost, která jistě nebyla zadarmo a vyvolala oprávněná očekávání. Autor se na tento projekt připravoval celé roky a hned na počátku rozpoutal debaty nad štědrou dotací ze Státního fondu kinematografie. Když snímek konečně po opakovaném přestříhávání a přemalovávání přisupěl do kin, vzbuzoval na jedné straně dojemné nadšení z čehosi hezkého českého, na straně druhé rozpaky a zklamání z bezobsažnosti a nedotažené formy.
Praha /ROZHOVOR/ - Proč jsou kreslené příběhy na filmovém plátně znovu v oblibě, které se staly hity a co na nich diváky v kinech nejvíc přitahuje? Na tuto otázku se pokouší najít odpověď redaktorka Jana Podskalská... Odpověď hledala i u Jaromíra Švejdíka, autora slavného Nebela, který poskytl Deníku krátký rozhovor.
Film o tichém nádražákovi Aloisi Nebelovi vletěl do českých kin po úspěchu na zahraničních festivalech - o němž ovšem referují zejména jeho tvůrci a producenti - s obrovskou podporou tuzemských médií. Kritik a publicista Benjamin Slavík tvrdí: Je to hodně nafouknutá bublina! Kvůli všeobjímající prostřednosti je stejně lokální jako seriál Ulice.
Že je za sychravého počasí krajina Jeseníků chmurná, o tom není pochyb. Kdyby měl být debut režiséra Tomáše Luňáka Alois Nebel kreslenou pohlednicí temně melancholických atmosfér, asi by mu nebylo co vytknout.
Noční podzimní les. Temnotu proříznou reflektory blížící se lokomotivy. A společně s ní přichází mlha. Touhle jednoduchou atmosférickou chuťovkou začíná film režiséra Tomáše Luňáka, adaptace komiksové trilogie Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99, Alois Nebel. A netřeba se hned na začátek schovávat za nic neříkající, byť honosně znějící cizí slova: Alois Nebel je film, který tady dlouho nebyl. Film schopný nadchnout a popudit, film, jenž není pro každého a také film představující nesporný technický milník v české kinematografii.
PRAHA - Premiéře filmu Tomáše Luňáka Alois Nebel předcházela veliká očekávání, jež dále zvýšilo uvedení snímku na festivalech v Benátkách a Torontu. Luňákův film je v českém kontextu skutečně výrazný. Za silnou vizuální stránkou a atmosférou filmu ale pokulhávají příběh a postavy.
Alois Nebel. Zasmušilý železničář z malého nadráží utopeného kdesi daleko v horách. Zlodějny okolo vidí, ale nijak se proti nim nevzpíná. Nabízenou sklenkou nepohrdne. Hladovou kočku neziště nakrmí. Řekne jen to, co je nezbytně nutné. Ani o půl slova navíc. O to hůř ale všechno vnímá a prožívá. Čas od času ho vibrující mlha tíživé minulosti pohltí natolik, že už mu nepomáhá ani čtení starých jízdních řádů v poklidné osamělosti služebního ajnclíku. Alois Nebel. Úplně jiný než všechny ostatní české filmy. Nenadbíhá, nevypráví, neexhibuje, dokonce ani netone v intelektuálnu. Jen jaksi zvláštně sahá do podvědomí.
"Když se člověk narodí pod vlivem dráhy, nemůže dělat nic jiného než dráze zůstat věrný," osvětluje ustrojení své duše introvertní pozorovatel středoevropských dějinných zvratů Alois Nebel. Málomluvného nádražáka z jesenické stanice Bílý Potok ztvárnil divadelní režisér a herec Miroslav Krobot.
Konečně i Praha se dočkala a na úterní slavnostní projekci viděla Aloise Nebela, snímek, který čeští akademici vyslali do boje o Oscara. Mimochodem právě díky tomuto filmu se svět dozvěděl, že existuje něco jménem rotoskopie a s tou že se dají dělat zajímavé věci.
Filmový "animovaně-hraný" či "hraně-animovaný" Alois Nebel je českou filmovou událostí, která překračuje naše hranice. Ještě před domácí premiérou si snímku všimli v cizině – a ne ledajaké. Pozvání například do hlavního programu prestižního benátského filmového festivalu je obrovský úspěch. Nutno říci, že zasloužený.