Olivera Markovic

Olivera Marković (rozená Đorđević, 3. května 1925, Bělehrad, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců – 2. července 2011, Bělehrad, Srbsko) byla významná srbská herečka, která se stala jednou z posledních velkých hvězd jugoslávské kinematografie. Počátky kariéry Olivera Marković strávila dětství v Niši. Po maturitě se s rodiči vrátila do Bělehradu, kde začala studovat dějiny umění. Její herecká dráha započala v roce 1945, kdy získala malou roli v dramatu U planinama Jugoslavije režiséra Abrama Rooma. Tato zkušenost ji přiměla ke studiu herectví. Ve dvaceti letech se provdala za herce Rade Markoviće, s nímž měla syna Gorana (nar. 1946), který se později stal úspěšným filmovým a divadelním režisérem. Filmová kariéra v 50. a 60. letech Na filmovém plátně debutovala v roce 1954 ve snímku Sumnjivo lice. Její první významnější role přišly v polovině 50. let ve válečném dramatu Šolaja (1955) režiséra Vojo Nanoviće a thrilleru Posljednji kolosijek (1956) Žiky Mitroviće. Skutečný průlom v její kariéře však přišel s melodramatem Samo ljudi (1957) režiséra Branka Bauera, kde ztvárnila postavu Luly z Bělehradu. Olivera Marković se stala oblíbenou herečkou režiséra Veljka Bulajiće, který ji obsadil do tří svých nejlepších filmů: Vlak bez voznog reda (1959), Uzavreli grad (1961) a Kozara (1962). Za svůj výkon ve filmu Kozara získala druhou (peněžní) cenu na festivalu v Pule. Vrchol kariéry V první polovině 60. let dosáhla Olivera Marković vrcholu své kariéry. Když do Jugoslávie přijel slavný polský režisér Andrzej Wajda, aby natočil film Sibirska ledi Magbet (1962) podle románu Nikolaje Leskova, svěřil jí hlavní roli Kateřiny Izmajlové. V tomto psychologickém dramatu ztvárnila bezohlednou ženu, která se nezastaví před ničím, aby ochránila svůj milostný poměr s tajemným tulákem. Za tuto roli získala Stříbrnou arenu na festivalu v Pule. V roce 1964 obdržela Zlatou arenu za nejlepší ženský herecký výkon ve společenském dramatu Službeni položaj režiséra Fadila Hadžiće, kde přesvědčivě ztvárnila dělnici, která upozorňuje ředitele na špatný stav podniku. Pozdější kariéra a spolupráce se synem Po téměř desetileté pauze se v roce 1979 vrátila k filmu a začala spolupracovat především s novou generací režisérů. Významná byla zejména její spolupráce se synem Goranem Markovićem, v jehož filmech často vystupovala. Mezi jejich společné projekty patří Nacionalna klasa (1979), kde ztvárnila Flojdovu matku, dále Majstori, majstori (1980), Već viđeno (1987) a Sabirni centar (1989). V roce 1983 získala svou druhou Zlatou arenu, tentokrát za nejlepší vedlejší ženský herecký výkon ve válečné komedii Balkan ekspres režiséra Branka Baletiće. Mezi její další významné role patří výkon ve filmu Petrijin venac (1980) režiséra Srđana Karanoviće, kde ztvárnila postavu vědmy, a role babičky v komedii Tito i ja (1992) svého syna Gorana Markoviće. Divadelní a televizní tvorba Vedle filmové kariéry byla Olivera Marković také významnou divadelní herečkou. Od roku 1967 působila v Národním divadle v Bělehradě, kde setrvala až do svého odchodu do důchodu v roce 1989. Během své divadelní kariéry ztvárnila více než sto rolí v hrách autorů jako Arthur Miller, Tennessee Williams, William Shakespeare, Molière, Čechov a mnoha dalších. Mezi její nejznámější divadelní role patří Arkadina v Čechovově "Rackovi", Maša v "Třech sestrách" a Grušenka v "Bratrech Karamazových". Byla také hvězdou mnoha populárních televizních seriálů, včetně A Better Life (1987), Porodično blago (1998-2001) a Otvorena vrata (1994-1995). Hudební talent a ocenění Olivera Marković byla také vynikající zpěvačkou a s oblibou interpretovala ruské balady. Její podání ruské romance "Trojka" bylo nesmírně populární a její deska se čtyřmi písněmi vydaná hudební společností "Jugoton" ze Záhřebu byla velmi žádaná. Pořádala mnoho koncertů a vydala několik desek. Za svou celoživotní práci obdržela v srpnu 1987 cenu "Slavica" za přínos jugoslávské kinematografii a v roce 1988 cenu "Dobričin prsten" za celoživotní dílo v oblasti divadla. V srbských novinách "Večernje novosti" byla zařazena na 5. místo v seznamu "Nejlepších srbských herců a hereček 20. století". Olivera Marković zemřela 2. července 2011 ve věku 86 let po dlouhé a těžké nemoci.