Pegah Ahangarani

Pegah Ahangarani, narozená 24. července 1984 v Araku v Íránu, je íránská herečka, režisérka a dokumentaristka. Pochází z filmařské rodiny – je dcerou režisérky a herečky Manijeh Hekmat a filmového režiséra Jamshida Ahangaraniho. Herecké začátky a průlom Pegah se poprvé objevila před kamerou již v šesti letech ve filmu The Singing Cat (1990) režiséra Kambuzie Partovi. Skutečný průlom v její kariéře však přišel v roce 1999, kdy v pouhých patnácti letech zazářila v hlavní roli ve filmu The Girl in the Sneakers režiséra Rasoula Sadr Ameliho. V tomto sociálním dramatu ztvárnila dospívající dívku, která se po konfliktu s rodiči rozhodne utéct z domova a během jednoho dne v ulicích Teheránu prochází sérií zkušeností, jež mění její pohled na svět. Za tento výkon získala ocenění pro nejlepší herečku na Mezinárodním filmovém festivalu v Káhiře a cenu za nejlepší herecký výkon na Mezinárodním filmovém a video festivalu pro děti a mládež v Isfahánu. Významné filmové role V roce 2002 Pegah účinkovala ve filmu Women's Prison, který režírovala její matka Manijeh Hekmat. V tomto snímku, odehrávajícím se v íránské ženské věznici během osmnáctiletého období, ztvárnila hned tři různé postavy – politickou vězeňkyni, nevinnou dívku z chudých poměrů a pouliční dívku Sepideh. Za svůj výkon v tomto filmu získala ocenění na filmovém festivalu v Locarnu. Ve stejném roce se objevila také v dokumentárním snímku Our Days režisérky Rakhshan Bani-Etemad, který se zaměřuje na životy íránských žen během prezidentských voleb v roce 2001. Dalším významným milníkem v její herecké kariéře byl film Trapped (2013) režiséra Parvize Shahbaziho. V tomto morálním thrilleru ztvárnila Sahar, živelnou prodavačku, která pronajme pokoj tiché studentce Nazanin. Jejich nepravděpodobné přátelství vede k zapletení do složité sítě problémů v současném Teheránu. Za roli Sahar získala Pegah ocenění za nejlepší vedlejší ženský herecký výkon na 31. Mezinárodním filmovém festivalu Fajr v roce 2013. Režijní tvorba a dokumenty Vedle herectví se Pegah Ahangarani prosadila také jako režisérka. Natočila celkem devět dokumentárních filmů a postupně se vypracovala v respektovanou filmařku. Mezi její nejvýznamnější režijní počiny patří krátký dokumentární film I Am Trying to Remember (2021), v němž vypráví osobní příběh o muži jménem Gholam, který byl součástí rodinných setkání a natáčel je na kameru. Film získal uznání na mezinárodních festivalech včetně IDFA v Nizozemsku. V roce 2023 režírovala krátký film My Father, ve kterém zkoumá život svého otce Jamshida jako revolučního filmaře a aktivisty v Íránu. Snímek zachycuje jeho zkušenosti během íránské revoluce a íránsko-irácké války a dopad, jaký na něj měla poprava jeho přítele Davooda. Tento osobní esej kombinuje archivní záběry, zpravodajské výňatky a rodinné fotografie, aby vyprávěl příběh o tom, jak íránská revoluce a následné turbulentní období ovlivnily její rodinu. Po emigraci z Íránu se Pegah Ahangarani usadila v Německu, kde se později provdala za íránského zpěváka a skladatele Aliho Azimiho. Za svou uměleckou kariéru získala řadu ocenění včetně Crystal Simorgh, Hafez Award a ceny Asociace íránských filmových kritiků a spisovatelů, čímž se zařadila mezi nejvýznamnější osobnosti současné íránské kinematografie.