Klajnik
8 634 bodů •
10
Ročně vychází mnoho multimediálních obsahů, ale jen zlomek není radno vynechat. Přál bych si, aby podobných filmů bylo víc a snad i trochu předvídám, že část významných filmů budoucnosti půjde tímto směrem. Film je to interpretačně vděčný, protože pracuje s konceptem nespolehlivého vypravěče a vždy není zcela jasné, proč, jak nebo jestli vůbec se děje to, co se zrovna děje. Cílem však není stírat dějovou souslednost a mást diváka (protože film je to stále velmi pečlivě prokomponovaný, solidně vystavěný a obecně svébytný), nýbrž tematizovat strach a dědičná traumata ryze filmovými prostředky skrze řadu scének, jež přesahují rámec reality, avšak vypovídají mnoho o subjektivní-emocionální poloze protagonisty. Strach má dnes spíše podobu obav a úzkostí, jež Ari Aster demonstruje na příběhu muže, který se z nějakého důvodu bojí. Jeho obavy ho paralyzují, tudíž tento film má velmi pasivního protagonistu: To může řadě filmům škodit, ale zde tomu tak není, páč děj pousouvají absurdní situace, do nichž se Beau vždy dostane sledem událostí, které nemá vůbec pod kontrolou. Dokonce to funguje natolik dobře, že jsem si během celého filmu neříkal: "Proč neřekne nebo neudělá tohle!? Proč se sebou nechá takhle zametat?" - Tvůrci to vše dokázali zpracovat (vyobrazit, rozfázovat) tak zdařile, že mě z imerze nevytrhávaly žádné nesoulady či pochybnosti nad věrohodností viděného. Navíc je ta jeho pasivita velmi opodstatněná a já mu někdy po druhé hodině začal nějaké vykoupení přát, čímž se z něj stal protagonista, s nímž jsem se vlastně zžil. Uvidíme, jak Phoenix z této polohy "mouchy sežerte si mě" přepne do Napoleona. Zde mi však jeho herecký projev připomíná jeho předešlou roli, Arthura Flecka, před tím, než se z něj stal Joker, který onoho vystrašeného chudáka zbavil všeho strachu. Čeho a proč že se to ten Beau vlastně bojí, je zde předmětem vyprávění. Oproti svým předchozím dvoum filmům-hororům (Hereditary, Midsommar) zde tvůrce děsí spíše protagonistu příběhu než diváka, který se naopak často směje tehdy, když je protagonista nejvíc zneklidněn, avšak nutno dodat, že i přes to mi film dokázal citově zprostředkovat to, čím si protagonista prochází a já sám byl tedy filmem lehce znejištěn (nutno dodat, že jsem v kině pozřel nějaké lysohlávky, které umožňují lépe se vnitřně sladit s tím, čemu se uživatel vystaví). Bylo to však příjemné znejištění, protože jsem si užíval, jak si se mnou film pohrává a jak si já mohu svým způsobem pohrávat s ním - dešifrovat jeho významy. I kdybych u toho filmu ale nepřemýšlel, tak bych jím byl baven, jelikož jednotlivé scénky jsou tahounem samy o sobě - i proto film nezačne během svých 3h ani na chvilku nudit. Navíc: I kdyby divák dokonale nechápal celek, tak se vždy dokáže něčeho chytnou v jednotlivých částech. ____Já patřím do generace Z, která je rovněž známá jako internetová generace nebo digitální domorodci a jak víme - internet všechno zrychlil a zpřístupnil, takže jsem zvyklý na rychlé tempo a bizáry (kinematografie však nabízí spektákl). Lidé, kteří potřebují volnější tempo a rozčiluje je, když se plně nechytají, zde nemusí být tak spokojení jako já. Řekl bych, že takoví lidé se uchýlí k frázím typu: "padá pod tíhou vlastních ambicí", ač ve skutečnosti film svých ambic plně dosahuje. Dílu by měl věnovat pozornost každý, kdo někdy přemýšlel nad tím, do jaké míry měla výchova jeho rodičů dopad na to, kým je.
