Některé záběry musí ocenit i skeptický dospělý: když se lapená vlčice zbavuje sítě, když lvíče padá dívce do náruče s mezipřistáním v ptačím hnízdě, když si hrají ve sněhu nebo když si již odrostlí „bráškové“ navzájem pomáhají při dramatickém útěku ze zajetí, kde skončili poté, co jejich majitelka musela do nemocnice.
Za pár měsíců si sice na Vlka a lva pravděpodobně vzpomene už jen skutečně málokdo (pokud se mu nepoštěstí být stálicí televizního programu), nicméně na jedno zhlédnutí jde o příjemnou, neurážející podívanou.
Líbilo se především využití hudby ve filmu, nebyla tam jenom jako doplnění, ale byla to důležitá součást děje. Také bylo moc pěkné, že se to natáčelo opravdu venku v přírodě, zvířata, která byla mimochodem jako mláďátka strašně roztomilá, se mohla pohybovat ve svém přirozeném prostředí, tedy až na to týrání v cirkuse.
Je sice znát, že Gilles a scénáristka Prune de Maistre mají vztah k ochraně zvířat, která se do filmu výrazně tematicky promítá, avšak jejich práce zůstává na půli cesty. Nejenom celá zápletka, ale i charaktery jednotlivých postav jsou stereotypní a ploché.
