Některé motivy, třeba večeře v rodině němé korejské herečky, se zdají být nadpočetné a jejich prodlužování až rafinovaně rituální. Jenomže Drive My Car patří k filmům, které se za trpělivost a vnímavost bohatě odmění. Počínaje silnou pointou Šeherezádina posledního příběhu a konče divadelní zkouškou v parku, kde se čistě pocitově odehraje malý zázrak.
Lidé, kteří mají rádi Murakamiho a Čechova (popř. kultivovaná japonská melodramata), zřejmě budou z filmu upřímně nadšení, protože v něm pravděpodobně najdou mnoho sofistikovaných odkazů a spojitostí s díly obou autorů. Jeho formální skromnost a pomalost hraničící s utahaností mi však bránily se na něj patřičně napojit a nechat se jím okouzlit tak, jako se to povedlo všem těm, kteří mu udělují vysoké hodnocení.
Přes délku ke třem hodinám a velmi pozvolné tempo nedává film režiséra Rjúsuke Hamagučiho ani chvilku oddechu. I když to na první pohled vypadá, že je to rozvláčná nuda, Drive My Car velmi rychle diváka chytí a už nepustí.
Rjúsuke Hamaguči stvořil na první pohled nenápadné, ale do detailu promyšlené, vyzrálé a pohlcující veledílo, jehož vyváženost dává každému divákovi prostor, aby se zaměřil na to, co je pro něj podstatné.
Kamera pracuje výborně s detaily i celky, umí si najít přesný úhel pohledu, jak ho scénář nabízí. Herci jsou přesně vybraní a režisér je vede s rozmyslem tak, aby například postupné sbližování obou hlavních hrdinů, divadelníka a řidičky, bylo pozvolné a překvapivé od počáteční nechuti a chladu, přes odstup, který si zejména mladá žena od zákazníka udržuje, až k pochopení, že oba se mají ze své minulosti s čím vyrovnávat, a že si snad mohou pomoci.
Pomalé až meditativní tempo vyprávění nám umožňuje se na takové vnímání naladit, aby nás v závěru odměnilo více vrstevnatým katarzním zadostiučiněním, jehož součástí je i pandemický epilog. Kamera tuto vnitřní dynamiku filmu podporuje a ilustruje, stejně jako herecké výkony, které tlumenými prostředky dovedou hodně vypovědět o emocích postav.
Drive My Car se vlastně v průběhu může jevit i jako dílo, na které je nutno aplikovat nějakou tu filozofii. A tou si tak nějak vytvořit svůj osobní pohled na to, jak se ústřední postavy chovají, jak moc realistické/lidské to je, jak by v jejich případě jednal on a zda to celé je velmi nepřirozené či vlastně nikoliv. A především, jak moc mají některé věci význam.
Drive My Car je zkrátka působivé a líbivé konverzační drama, kterému škodí akorát tříhodinová stopáž a statičnost děje. Mimo to však v něm Hamaguči nabízí silný a kvalitně zpracovaný příběh, který stojí především na dvou hlavních postavách a jejich představitelích, jež se sebe dávají skutečně vše (zvláště pak v emocionálně nabité poslední třetině). Je tak jen dobře, že se díky tomuto snímku konečně dostává více prostoru japonské kinematografii, která si to nepochybně zaslouží.
Našli jste chybu nebo něco chybí? Napište nám.
