Promlčeno (2022)

Není lepšího pocitu, než když s minimálním očekáváním dostanete film, který vás nejenže nezklame, ale i příjemně překvapí. S málem si vystačující thriller, kterému nejvíce prospívá, čím méně o něm divák ví. Sedláček si dává na čas, atmosféru buduje až nečekaně dobře, a když Roden poprvé spustí, jde skoro husina po zádech. Potud dobře, jenže přichází ono ALE, v které jsem během sledování bláhově doufal, že nepřijde. V prvé řadě je to mnohdy nezájem některých herců hrát, takže ve výsledku své dialogy spíše odříkají a za druhé přílišná roztříštěnost příběhu, která se na střídmé stopáži 95 minut (pro thriller adekvátní) pokouší vštěpovat myšlenky s přesahem (pro thriller už ne tak adekvátní), ale nakonec je pouze nadhazuje, než aby je řešila (pro jakýkoliv film neadekvátní). Trošičku paradox, kdy minimalistický snímek nakonec nedokáže přijmout, že méně je někdy více. Nakonec však i toto mírné škobrtnutí nemůže zakrýt fakt, že jde o skvělou zábavu a hlavně vítanou změnu v rámci české tvorby.

Na české poměry nadprůměrná podívaná, škoda jen závěru, který nemá tu správnou eskalaci. Příjemný minimalismus, který nenudí ani na chvíli, což je podpořeno též solidní hereckými výkony. Propracovaný scénář bez logických zádrhelů v neustálém šikovně udržovaném napětí. Psychologická stránka bez lapsů. Jak se vyrovnat s tím, když se dozvím, kdo skutečně byl můj otec.

Nevím jestli je to bídou posledních let, ale už dlouho jse neviděl tak dobrý film. Nominálně krimi, kde ale před kamerou k ničemu násilnému nedojde. Přsto s napětím čekáte jak to dopadne.