Akran

Celovečerní příval neustálých, oslnivých výbuchů obrazů (krátké záběry a střihy, jednotlivé snímky v sériích, zmrazené snímky mírně pozměněné mezi záběry) vytváří Joyceovsky hutnou a ponurou mozaiku vzpomínek a smyslových dojmů, texturu namísto zápletky, snový tok vizuálně vyvolaných asociací, které často problesknou rychleji, než je lze vstřebat. Režisér jej popsal jako "úzkostnou alegorii a mrazivé album nostalgie" a jeho pronikavá monomanie je nečekaně – podvratně – realizována jako výpověď o dnešní Americe: odcizení a atomizace technologické konzumní společnosti se odráží v samotném stylu filmu.