Here After

Ve filmu „Tady potom“, natočeném v paneláku na severu Dublinu, určeném k demolici, se nám před očima rozpadají předměty, jako by je požíral nějaký podivný virus nebo neviditelná entita. Obsah pokoje mizí, jak je koberec pod nimi vcucnut do nicoty. Vítr straší v prázdných prostorech, pohupuje závěsy na otevřeném okně nebo tapetou, která se sotva drží vlhké zdi. Tento pohyb kontrastuje s nehybností neustlané postele, po jejímž povrchu se plazí obdélník světla zvenčí, zastavující se, jako by si naposledy odpočinul, než se opět pohne. Bariéra mezi interiérem a exteriérem již není neporušená a příroda se vkrádá – voda kape po stěnách, pomalu postupuje po podlahách, nebezpečně se vylévá ze svítidel. Světlo se také rozlévá, ale namísto nadějného osvětlení je jeho přítomnost hrozivá, evokující pocit příliš rychle plynoucího času, přinášejícího předčasný rozklad.