21,3 °C

Obraz pokoje, jehož vzhled se mění s odstíny světla. Prosklená stěna, viděná skrze okno. Měnící se květinové aranžmá na odkládacím stolku. Zvuky vstupující do místnosti zpoza záběru. Staveniště naznačuje změny v exteriéru. Zkoušky. Přicházejí k nám zvukové vlny piana zespodu, nebo od sousedů? V 21.3 °C Helena Wittmann redukuje filmové prvky na to podstatné: světlo, stín, zvuk, směr. Z tohoto minima se vynořují příběhy, které přetrvávají, a atmosféry, které rezonují. Kousek po kousku je divák odkázán sám na sebe. Skrze protější prosklenou stěnu se zdá, že se na nás někdo dívá zpět. Pouze teplota zůstává stejná.