Angle

ÚHEL se svými krátkými černobílými záběry, téměř vždy strmými a šikmými, nahých těl nebo jejich částí, je filmem zlomu. Interpunkce černých základů narušují filmovou kontinuitu, izolují momentky nebo krátké, tajné pohyby: tělo se převaluje, sráží se s druhým nebo padá (tyto hrozné pády, ostré jako mdloby, jako u hrdiny filmu Andaluský pes, jehož ruka se při pádu dotkne na okamžik nahých zad krásné, necitlivé ženy, a což je, zdá se mi, nejvýraznější zobrazení spojení mezi vášní v lásce a smrtí, jaké lze dát). Často se tyto pohyby opakují a zdá se, že herci jsou potomky Muybridgeových figurek ztracených v bílé místnosti. Na konci – toto je nejdelší záběr ve filmu – v rohu místnosti zůstává jeden ze dvou herců skrčený a schovává si oči v dlaních. Pak se roh znovu objeví, prázdný.