Tady Havel, slyšíte mě?

Co nejdál od mramorového pomníku, co nejblíž obyčejným lidským situacím; tak je stavěna dokumentární novinka kin Tady Havel, slyšíte mě?, která by se hlavnímu aktérovi jistě líbila. Je totiž střízlivá, zábavná – a politiku si drží od těla.

Díky zjevně obrovskému množství materiálu, z něhož mohl režisér Petr Jančárek vybírat, a také zásluhou svižného, moderně působícího střihu převyšuje snímek Tady Havel, slyšíte mě? množství tematicky obdobné televizní produkce. Návštěvníkům kin nabízí sympatickou a na hraně patosu zdatně balancující vzpomínku na prvního prezidenta České republiky – podvratnost či nečekanou osobitost pohledu zde však budete hledat marně.

Jančárek, stejně jako další tvůrci, se nijak netají tím, že jejich snímek je pomníkem člověku, kterého obdivovali. Přesto v něm neváhají ukázat také jeho slabiny: určitou míru pedantství, touhu vše kolem sebe nenápadně řídit. Přednosti ovšem jednoznačně převažují. Patřily k nim: neutuchající touha naslouchat jiným, vést s nimi dialog, hledat řešení schůdná pro všechny. Což v době, kdy politici hrají běžně na sílu, sázejí na lži a polopravdy, sprostě si nadávají, kdy manipulace, délka prázdných projevů nahradily touhu domluvit se, vypadá až jako pohádka.

Spíše než film je to leporelo záběrů a momentů, nutno ale říci, že záběrů opravdu zajímavých. Snad jen škoda, že snaha ukázat Václava Havla jako zajímavého, ale vlastně příjemně bezprostředního člověka, se trochu tluče s jasně patrným obdivem, který k němu režisér a scenárista v jedné osobě chová. Ale možná se není co divit. A pokud to určitou skupinu lidí popudí a navzteká, my ostatní se na dokument Tady Havel, slyšíte mě? budeme koukat ještě raději.

Je to solidní a divácky nesmírně vstřícný počin, na který se hezky dívá, leč který nenabízí žádný další přesah nebo podnětné myšlenky, vyjma těch, které světu poskytl ještě za svého života sám Havel.

Jedinečná příležitost nahlédnout pod povrch posledních let prezidenta Václava Havla přinesla velmi povrchní dokument, jenž se nevyrovná Občanu Havlovi, který z pohledu do zákulisí skutečně vytěžil konflikt, novotu a plastičnost.

Snímek je barvitým portrétem prezidenta, manžela, kamaráda, umělce, mudrce i občana Havla. Zachycuje jej jako citlivého, moudrého a upřímného člověka, který si váží více obyčejného lidství než moci.

Zachycené Havlovo odcházení (s malým „o“) rozhodně není bezbolestné, někdy je opravdu vidět člověka, který trpí, ať přímo fyzickými obtížemi, nebo nemožností dokázat tolik, kolik by si ještě přál. Přesto je to především setkání se statečnou, nesobeckou a neskuhrající osobností, inspirující právě i tím, jak se vyrovnávala s úskalími stáří a blížící se smrtí, jejíž příchod dokázal Václav Havel přijmout a připravit se na něj. Naslouchat mu má smysl.