MajklCZsk
2 369 bodů •
8
Za devatero horama a za devatero řekama... ne, ne... v nejtužších časech... ne, taky ne. A co třeba dobře natočený film, který dějově nezaujme, ale těšíte se z jeho zmáknutosti po námětové stránce? Jo, to by šlo.
Komentáře a recenze 34
Dle počtu bodů
miza
2 336 bodů •
8.5
Silně a drsně natočený film o životě v Osvětimi.
batal
893 bodů •
7.5
smutné...
kijifa
335 bodů •
6.5
První co mě napadne, když se řekne Saulův syn, bude slovo "Přeceňované". Ne, že by snad film byl špatný, to v žádném případě, ale zkrátka to není taková pecka, jak se snaží všichni tvářit. Rozhodně za to stojí ta syrovost a hmatatelnost Osvětimi a velmi mě zaujalo pojetí vyprávění. Jenže příběh jako takový mě úplně nebavil a v podstatě mi bylo úplně jedno, jak to s hlavním hrdinou dopadne. Světová filmografie rozhodně nabízí zajímavější díla související s tématem koncentračních táborů.
byland
309 bodů •
3.5
Záčatek filmu byl naprosto skvělý, říkala jsem si, pokud to tak bude celý film, tak nevím jestli ho dám. Bohužel jsem to asi zakřikla jelikož se to pak strhlo v něco nepochopitelného, zdlouhavého a naprosto nudného. Kamera zaostřená jen na hlavního "hrdinu", který byl opravdu nesympatický a už mě po půl hodině štvalo koukat jen na něj. Opravdu zvláštní jak mu v celém filmu vše bravurně prochází, dostane se kam chce apod. Film opravdu nenadchnul a po dlouhé době jsem se těšila až film skončí.
gabrina
272 bodů •
8
Silný film, syrový, realistický.
kozo.roh
259 bodů •
9
Skvělý film, velmi syrové vyprávění a výborný výkon Gézy Röhriga v hlavní roli. Se způsobem, jakým byl film natočen, jsem měl ale trochu problém srovnat. Nicméně film ukazuje velmi přesvědčivě hrůzy koncentračního tábora a přitom ty nejdrastičtější scény zůstávají rozostřené.
Dr.film_
184 bodů •
10
Saulův syn se rozhodně neřadí mezi ty snímky, které by po svém uvedení lehce splynuli s ostatním evropským filmovým artem. Je milé pozorovat, jak budapešťský rodák László Nemes na plátna nepřináší další „patos z lágru“, ale dílo s ohromující dynamikou a velkou dávkou pravdivosti. Jeho tvůrčí cesta zpodobňuje jedno z nejrealističtějších ztvárnění nacistického masakru a divákovi přináší koncentrovanou hrůzu na stříbrném podnosu. Aby šlo dosáhnout takového efektu, vsadil štáb na pečlivost scén a vybudování precizní tíživé atmosféry, která ale není záměrně zcela doslovná. Záběry mají totiž dlouhé délky, jsou rámovány čtvercovým výřezem a skoro vše se snímá za zády žida Auslandera. Výsledek nejvíce připomíná pohled „skrze prsty“ a větší část hrůzy tak diváka nemlátí přímo do očí, ale odehrává se kousek vedle nebo na rozostřeném pozadí. Na celou scénu se tedy díváme pohledem Auslandera – očima člověka, který již nic vidět nechce – pouze mechanicky dělat svoji příšernou práci. Může se zdát, že tu nezbylo místo pro velký dějový rozmach, ale dramatická linka se váže na hrdinovu téměř vyprázdněnou osobnost, kde se ještě kousek lidství najde a Auslander se tedy alespoň pokusí svého syna pohřbít v souladu s židovskou tradicí. Ale jak jsem již psal – zcela fascinující je ona „sevřenost“ právě ta, činí tento snímek zcela výjimečným a posouvá hranice holocaustového žánru do nové úrovně.
